Hlavní protagonistkou knižní novinky je Eva Levitová (provdaná Erbenová). Třiaosmdesátiletou ženu, která žije v Izraeli, dobře znají studenti sokolovského gymnázia. S poslední účastnicí pochodu smrti vedoucího zdejší oblastí mluvili loni v květnu na besedě (více o setkání čtěte zde).
Životy Evy L. vycházejí na základě neutuchajícího zájmu o jednu ze starších knih Evy Erbenové s titulem Sen. Sen z roku 2001 nyní tvoří první kapitolu novinky. V dalších částech se čtenáři seznámí s osudem hlavní hrdinky až do současnosti.
Manželé Erbenovi byli blízcí přátelé Arnošta Lustiga. Právě on zprostředkoval setkání Evy Erbenové s Markétou Mališovou, ředitelkou Centra a Nakladatelství Franze Kafky, která se stala spoluautorkou knihy Životy Evy L. Kniha vychází s podporou velvyslanectví Izraele a Nadačního fondu obětem holocaustu.
Díky kontaktům s Evou Erbenovou nyní sokolovské muzeum nabízí základním školám program nazvaný Eva Erbenová aneb Jak se žilo Židům za 2.světové války.
"Jde o promítání záznamu rozhovoru s paní Erbenovou, která přežila holocaust. Poutavé povídání jsme doplnili pracovními listy. Cílem je žákům 5. až 9. tříd přiblížit život během 2. světové války z hlediska osobního prožitku konkrétního člověka," vysvětlil ředitel Muzea v Sokolově Michael Rund.
Přežila pochod smrti z Osvětimi až na Sokolovsko
Na konci 2. světové války bylo Evě 14 let. Přežila hrůzu tříměsíčního 750 kilometrů dlouhého pochodu z Osvětimi přes Sasko a Bavorsko až na Sokolovsko. Nacisté vězeňkyně hnali před postupující frontou.
Při zastávce v ženském koncentračním táboře ve Svatavě jí před očima zemřela vyčerpaná matka. O kus dál v bývalém městě Čistá pak sama díky šťastné náhodě unikla nacistickým dozorcům.
"Měli jsme hlad, byla nám zima. Jedli jsme sníh, večer nám pak dali shnilou bramboru. Smrt patřila k věci. Před mýma očima zabili dívku, která dostala epileptický záchvat. Střelba se ozývala často. Vraždili ty, kteří nemohli dál. Bylo nás méně a méně," vzpomíná Erbenová.
Ze Svatavy vyrazil ženský pochod v počtu 625 vězeňkyň. U města Čistá jich v noci dvanáct umrzlo (celkem jich zahynulo na 300). Evu Erbenovou tu Němci "zapomněli". V rohu stodoly se večer zahrabala do sena. Když se ráno probudila, byli všichni pryč. "Nechápala jsem, co se stalo."
Několik dalších dní putovala sama. Bosa, zavšivená, jen v nuzných hadrech. Bála se zajít do vesnic. V chlívku vybírala prasatům tuřín z koryta. Došla až k Postřekovu na Domažlicku, ani dnes neví jak. "Nech ji jít. Chcípne sama," řekl o ní jeden německý voják druhému, když je potkala. A neodpustili si kopanec.
V Postřekově ji Češi schovali do konce války mezi uhlí a brambory. "Měla jsem víc štěstí než rozumu, že jsem přežila." Nenávist vůči Němcům Eva Erbenová necítí. Vůči nacistům a Hitlerovi ano. "Žít s nenávistí se nedá. S Němci jsem ale dlouho nechtěla mít nic společného. Trvalo mi 40 let, než jsem o tom všem začala mluvit."
V roce 1948 odcestovala se svým tehdy skoromanželem do Izraele. Seznámili se v terezínském ghettu. Erbenová má tři děti, devět vnuků a jedenáct pravnuků. Do Čech jezdí poměrně často a ráda.
