V rámci projektu Příprava občanů k obraně státu, který pořádá odbor komunikace a propagace ministerstva obrany společně s 4. brigádou rychlého nasazení, navštívil i základní školu v Hroznětíně na Karlovarsku.
Jiří Koča sloužil sedm měsíců v Afghánistánu na letecké základně americké armády. Uprostřed konfliktu se ocitl v době, kdy se stala největší tragédie novodobé historie české armády, při níž zahynuli čtyři naši vojáci.
„V tu dobu jsem byl s četou na základně. Z patroly jsme se vrátili den před výbuchem,“ vzpomíná šestadvacetiletý voják na tragické okamžiky. Ty ovšem nijak nezpochybnily jeho víru ve smysluplnost práce na zahraničních misích. „Je to součástí práce. Tak to je,“ říká.
Chtěl jsem vykopávat dveře a skákat z letadel, říká voják
Čeští vojáci působící v zahraničí si často vyslechnou, že jsou žoldáky. I s tím se Jiří Koča setkal. Podobná tvrzení podle jeho slov vyplývají ze špatné informovanosti i z ignorance těch, kteří je pronesou.
„Každý má ale právo na svůj názor. Neberu si to nějak k srdci. Je mi to více méně jedno,“ přiznává veterán, který u armády slouží šestým rokem.
Do armády nastoupil po absolvování Univerzity obrany. Na práci vojáka ho lákal adrenalin. „Když to řeknu hodně zjednodušeně, chtěl jsem vykopávat dveře a skákat z letadel. Kariéru v armádě jsem si ale rozhodně od dětství neplánoval,“ tvrdí voják.
Sedmiměsíční pobyt v cizím prostředí by rozdělil na několik fází. „První dva měsíce je to příjemné. Člověk si odpočine od běžného života. Nemusí řešit uklízení, nakupování či vynášení koše. Pak ovšem i takovéto drobnosti začnou chybět. Zvlášť když má člověk přítelkyni, manželku a děti. Pro mě jako nezadaného člověka to bylo celkem v pohodě, ale samozřejmě rodina chybí. Chybí přátelé, chybí páteční pivko,“ říká Koča.
Do vlasti se Jiří Koča vrátil na konci října minulého roku. Teď se na žádnou další misi nechystá. Kdyby ale přišla nabídka, neřekl by ne.
A je mu jedno, jestli by jej jeho nadřízení nasadili do nejprudších bojů, nebo do klidné oblasti. To, kam by se případně dostal, záleží na rozhodnutí velení brigády a generálního štábu.
Když jeho prapor dostane nějakou misi, rozhoduje se, která rota tomu bude velet. A pak teprve přijde na řadu výběr jednotlivců. Každý má pochopitelně možnost nabídku odmítnout, ale pokud člověk chce práci v armádě dělat pořádně, je mise jejím vyvrcholením.
„Kdyby za mnou zítra přišli a řekli, že pojedu bojovat proti islamistům, pojedu,“ doplňuje. A podporu našel i v rodině. „Vědí, že mě to baví, takže nemám problém,“ dodává.
