Jedinečnou sérii postaviček zachránil její tatínek při odsunu Němců z domu sousedů – potomků bublavského řezbáře a výrobce hudebních nástrojů Iliase Leichta.
„Tohle jsou tak jen dvě nebo tři procenta z původního betlému. Naposledy jsem ho celý pohromadě viděla, když mi bylo asi třináct. Stával u sousedů v místnosti a byl větší než postel, vedle které ho vždycky dávali. Chodili jsme se na něj dívat už jako malé děti,“ vzpomíná bublavská pamětnice.
Patří k posledním německým starousedlíkům, jejichž rodiny tu žily od nepaměti. Má záznamy o tom, že její předci obývali jeden z domů na kopci Bleiberg už od konce osmnáctého století. A jednou z bublavských vzpomínek je i ta na betlém a jeho původní majitele.
„Na Bleibergu tehdy bylo asi dvacet domů a málo dětí. S vnukem Iliase Leichta jsme se často navštěvovali. Pamatuju si jeho dědečka, byl ještě o něco starší, než jsem dnes já, když během války zemřel. Sedával u okna a vyřezával. Velký betlém vystavovali jen o Vánocích, ale celý rok u nich stály na stolku ve skleněné vitríně menší jesličky, které vyřezal právě tomu vnukovi,“ vzpomíná třiaosmdesátiletá žena.
Pak přišel konec války a odsuny. Rodina paní Ponerové směla zůstat díky mamince, která pracovala jako výšivkářka v jedné bublavské domácí dílně.
Potomci betlémáře zato měli jen dvě noční hodiny na to, aby sbalili to nejnutnější a odjeli do sběrného tábora, kam je odvážel na svém žebřiňáku otec bublavské pamětnice.
„Prosím tě, podívej se na ten betlém, jestli z něj budeš moct něco zachránit. A jsou tam ještě krávy, pro ty si snad přijdou, ale kočky by asi chcíply. Postarej se o ně. O to ho tehdy naši sousedé požádali. Tatínek se tam vydal druhý den ráno a vzal tolik figurek, kolik se mu vešlo do kapsy na laclu pracovní zástěry.“
Část figurek skončila poházená na silnici
To už ale přišli komisaři pověření správou opuštěného majetku, nikdo jiný neměl na místě co dělat. Když jim otec Gerty Ponerové řekl, že jde pro kočky, pomáhali mu je hledat. Co se stalo se zbytkem řezbářského díla, neví.
„Tatínek tam potají ještě jednou byl. Zbytek byl už rozházený, asi se tam také někdo vydal, a figurky, které měli od Leichta i jeho příbuzní v Tisové, prý tenkrát také skončily poházené na silnici.“
Svatý Josef v zachráněné sbírce chybí, zato ale betlémský výjev oživuje spousta jiných originálních postaviček. Velbloudi tří králů s detailně propracovaným nákladem na hřbetě, jehňátko velikosti článku palce s nohama asi stejně tenkýma jako jehla a ještě menší jehně, které kojí jedna z oveček – to je jen několik detailů, kterých si lze při zběžném pohledu na betlém povšimnout.
„Vždycky mě fascinovalo, jak mohl takový sedlák se svýma velkýma rukama vyřezat něco tak malinkého. V životě neviděl velblouda a podívejte se, jak jsou přitom přesní.“
O řezbářském skvostu se mezi lidmi ví. Teprve před pár lety navštívila Bublavu vnučka Iliase Leichta. Betlém nechala paní Ponerové a ta ho dál opatruje a ukazuje těm, kteří mají zájem. Na Tři krále se u ní ještě donedávna pravidelně scházeli rodiče s dětmi z Bublavy na čaj a posezení. Majitelka betlému dokonce některé z figurek vzala ukázat betlémářům vystavujícím v sousedním Klingenthalu.
Pidifajfka a nůše s husami
Upozorňuje na detail propracované figurky sedláka, který nese na zádech k jesličkám nůši s husami, opírá se o hůl a přitom pokuřuje z fajfky: „Podívejte se, vždyť i mezi dýmkou a bradou téhle postavičky je ještě malá mezírka.“
Stejně precizní jsou i další sošky vyřezané z brslenu, což je keř, jehož velmi tvrdé dřevo se právě pro tuto vlastnost v řezbářství využívá k výrobě dřevěných drobností. Kromě muže s husami se k jeslím jde uklonit třeba další sedlák s jehnětem přes ramena nebo žena s upečenou štolou – právě takové postavičky si Gerta Ponerová oblíbila nejvíc.
„Marie s Ježíškem a Josefem se všude více méně podobají, tyhle figurky jsou jiné. Kdysi všechny mívaly v podstavcích zespodu ještě malé špičky. Těmi se zapichovaly do mechu, který jejich majitelé v zimě chodili sbírat až na Novou Ves,“ dodává pamětnice k tomu, jak betlém dřív v celé své kráse vypadal.
