Lidé, kteří se spouštějí do útrob dolu pravidelně, však mají jasno. „Tady je netopýr. A tam visí další,“ šeptají ve štolách přírodovědci.
Kužel světla vzápětí odhalí chlupaté tělíčko, zavěšené na skalnatém výběžku, a hned další, vtěsnané do úzké průrvy. Hlavou dolů se tu ve stavu hibernace netopýři snaží prospat hladové měsíce, kdy venku nenajdou potravu. V tichu a stálé teplotě důlního díla dokážou tito okřídlení savci během zimování až stonásobně snížit tep srdce. Šetří tak energii potřebnou k přežití.
A každé vyrušení je pro ně pohromou. Proto do Jeronýma lidé od poloviny října do konce dubna nesmějí. I sami přírodovědci se snaží postupovat s maximální opatrností. V netopýří ložnici svítí co nejméně a zavěšené spáče prohlížejí se zatajeným dechem.
„Letos jsme zimující netopýry objevili na jiných místech než v minulých letech. To mne docela překvapilo,“ podivuje se ředitel sokolovského muzea Michael Rund a dodává, že sčítání netopýrů se na Jeronýmu koná pravidelně.
Tohle důlní dílo je totiž takové netopýří Beverly Hills. Přírodovědci tu každoročně napočítají kolem sto padesáti okřídlených savců, letos jich našli ale 335. Někteří z nich nosí na křídle kroužek, který prozradí, odkud jeho majitel pochází.
„Netopýry kroužkujeme ve Slavkovském lese už několik let. Díky tomu získáváme poměrně detailní informace o životě těchto výjimečných savců,“ vysvětluje Přemysl Tájek ze správy Chráněné krajinné oblasti Slavkovský les.
Podle jeho slov žije v Česku přibližně sedmadvacet druhů netopýrů, z nichž někteří se dožívají až čtyřiceti let. Netopýři, kteří jako jediní savci dokážou aktivně létat, jsou u nás chráněni zákonem.
