Hraje ho Jan Jedlinský, který se tak na čas stává nejen saxofonistou, ale postavou putující na přeskáčku v mnoha obrazech časem, od dob protektorátu přes nástup komunistů k moci až po kanadské Toronto v polovině sedmdesátých let.
Hned v úvodní scéně bere Jedlinský do ruky saxofon.
„Hraju na svůj vlastní nástroj. Nějaké základy mám, ale nikdy bych se nepovažoval za saxofonistu. Bál jsem se autora hudby, pana Emila Viklického, ale na premiéře nic neříkal,“ svěřil se Jan Jedlinský. Jak připomíná, sám Danny Smiřický ve hře Josefa Škvoreckého říká, že jeho hraní je dobré tak pro Kostelec, ale ne pro Prahu.
Obě části představení trvají celkem 155 minut, diváky čeká na šedesát obrazů. Musí se orientovat nejen v různých prostředích, ale také v různých časových obdobích. Danny Smiřický se tak třeba pouhým nasazením brýlí mění z mladíka pracujícího za okupace v české továrně v pedagoga přednášejícího mladým Kanaďanům v Torontu.
Setkává se nejen s dívkami, po nichž většinou marně touží, ale také s různými lidmi, kteří se snaží přežít v bezpráví, jež přinesla jak německá okupace, tak nastupující komunistický režim. Potkává se i s těmi, kteří se oběma režimům přizpůsobili až hanba, i s těmi, kdo žijí v Kanadě, v úplně jiném světě s jinými pravidly, životním stylem i sny.
„Nejblíž by mi mělo být asi období, kdy je Dannymu jako mně 24 let. Má ale mnoho vlastností, které já nemám, a jeho role je přesně daná. V roli staršího Dannyho mám ale jako herec trochu větší volnost. Snažím se užít si obě tyto polohy,“ poznamenává Jedlinský ke své roli, která je v jeho jedenapůlročním působení v chebském divadle zatím tou největší. A patří k těm nejnáročnějším.
„Pořád mám vítr z toho, že se může pokazit tisíc věcí. Je to komplikované. Přímo během samotného představení, kdy herci mluví, se přestavuje scéna, střídají se různá období, v některých pasážích si ani nenasadím brýle, ale stejně mluvím za toho staršího Dannyho,“ poznamenává. Líbí se mu, co říkal o hře sám Škvorecký. Nechtěl zachytit ducha doby, ale lidi na pozadí dějin, kteří mu byli blízcí nebo je znal. Hru osvěžuje jazzový kvintet, hrající hudbu Emila Viklického. „Je jediný z inscenačního týmu, který se s autorem znal,“ podotýká Jedlinský. Líbí se mu, že Danny není klasickým kladným hrdinou.
„Nic moc mu nevychází, jak by chtěl, v něčem je trochu trapný jako mladý i jako starý. Frajer je v tom, že je prost sentimentu. Ale hrdina to není,“ říká.
