Po návratu mluví všichni stejně - silný zážitek, pocit smysluplnosti a tisíce uprchlíků, kteří vůbec neodpovídají obrázkům plným agresivity a nebezpečí.
Jedněmi z prvních, kteří se z Karlovarského kraje do české základny v srbské obci Babske vydali, byli, pod záštitou Komunitního osvětového společenství, Lucie Poláková a Martin Polívka.
„Přidali jsme se ke dvěma chlapíkům, kteří se vypravovali z Plzně. Hecla jsem se, protože mě štvalo, co vidím kolem sebe a na Facebooku. Potřebovala jsem si udělat vlastní zkušenost a nějaký konkrétní čin,“ vysvětluje Poláková.
Podmínky, v jakých žijí běženci, všechny zarazily
Na hranicích strávili 80 hodin rozdáváním občerstvení a oblečení a doprovázením padesátičlenných skupin lidí k hranicím do Chorvatska, odkud je autobus odváží do uprchlického tábora. Vedle neziskovek, které zde fungují, pracuje totiž právě česká skupina s nepřetržitým provozem. Nejvíce pomocných rukou je tu třeba hlavně ve všední dny a zejména v noci.
A dojmy? „Zarazilo mě množství malých dětí a podmínky, které musí snášet. Pro mě jako pro matku je to zdrcující. A rozhodně se necítím ohrožená tím, že by se sem stěhovala nějaká armáda. Všichni byli slušní, vděční a za vše poděkovali,“ svěřuje se Poláková.
Podobně mluví i další. Pětadvacetiletá vysokoškolačka, devatenáctiletý student a dva čtyřicátníci - farmář z Aše a pracovník v sociálních službách. To byla čtyřčlenná skupina, kterou si mohlo společenství díky darovaným penězům a takto získaným zkušenostem dovolit na místo vyslat týden poté.
„Afghánci, Iráčané, Syřané, Pákistánci, Íránci, lidé z Konga, pán z Bangladéše,“ komentuje Rudolf Tippan prohlížení fotek a vypráví o lidech, se kterými se v Babske setkal. Měl na starosti právě doprovod skupinek k hranicím a podávání informací, kde se nacházejí a kam jdou.
„Vše bylo v presu, i my na ně museli tlačit, aby při tom množství nedošlo k ušlapání. I proto ten nepořádek a poházené věci, na které se poukazuje. Největší strach měli z toho, jestli se nenachází v Maďarsku. Měli hrůzu z jejich policie. Za tři dny a tři noci, co jsme tam strávili, tudy prošlo kolem 12 tisíc lidí. Jen jeden z nich se choval arogantně a agresivně a dožadoval se okamžitého vstupu do Chorvatska. Muselo se mu velmi důkladně vysvětlit, že ho chorvatská policie samotného přes hranici nepustí. Chvíli trvalo, než to pochopil,“ vzpomíná sociální pracovník.
Utíkají profesoři i studenti
Kromě něj tu potkal třeba syrského profesora technické univerzity, Afgánce, kteří měli tržné rány od policistů z Makedonie, lidi s obavami, jestli skupina českých dobrovolníků nejsou mafiánští převaděči, nebo studenta ze Sýrie.
Kdo a kde také pomáhá
|
„Říkal mi, že chápe problémy s přílivem uprchlíků, ale že v jeho zemi se nedá fungovat. Tři měsíce hledal klidné místo, kde by mohl dál studovat. Kam došel, tam propukly boje, proto se vydal na cestu.“
Nejsilnější okamžiky jsou spojené právě s malými dětmi. „Byla úplná tma, čekalo se na chorvatskou policii. Malá holčička se opřela ve spánku o maminku a jak spala, tekly jí ze spánku slzy. Jednou k nám zas přišla maminka s dvouletým dítětem, které mělo neustále se opakující epileptické záchvaty. Uvědomil jsem si, že hranice jsou opravdu jen čárky na mapě,“ dodává Tippan.
Silné zážitky si odsud odnesla i Tereza Vejříková. „Bylo to natolik intenzivní, že nejsem schopná myslet na nic jiného, co jsem se vrátila. Proto jedu zpátky.“
A tak tento týden vyrazila na místo s dobrovolníky, které na cestu vypravila i s materiální pomocí chebská farnost. „Když přijedete na místo, dojde vám, že řeči o rozlišování politických a ekonomických imigrantů jsou mimo. Těm lidem je zima a vy máte potřebu pomoct všem,“ říká studentka.
„Do té chvíle jsem měla pocit, že Češi jsou marní. Když jsem zjistila, že to celé je pod záštitou českého týmu, i to bylo silné.“
V našich silách je pár lidí nakrmit a obléct je, říká dobrovolnice
Ne každý, kdo chce pomoct, si může dovolit vyjet jako dobrovolník. Karlovarská skupina Pomáháme rodinám s dětmi na útěku organizuje přes Facebook sbírku peněz a věcí, které pak na místo dopraví. Založila ji Karolína Kopšová mimo jiné i na popud negativních reakcí, které kolují po internetu.
„Je to horké téma a mě překvapila nenávist, s jakou se o něm někteří baví. Nikdo z nich uprchlíky neviděl naživo, ale soudy o nich hotové mají.“
Poté, co narazila na skupiny lidí, kteří se rozhodli něco udělat, založili sbírku a jeli pomáhat přímo na místo, rozhodla se do toho jít také. „Nemůžeme zastavit válku nebo přemluvit naši vládu, aby se nechovala tak, jak se chová. V našich silách ale je nakrmit pár lidí a obléct je,“ vysvětluje Kopšová.
S první várkou věcí vyrazil její syn se svou přítelkyní před pár týdny. Sbírka však pokračuje dál a koncem října se opět chystá další výprava. „Ráda bych tak poděkovala koordinátorce sbírky Alence Dhaou a spoustě lidí, kteří se angažovali a angažují a bez nichž by se jejich humanitární mise neuskutečnily,“ říká Kopšová.
Momentálně je třeba především zimní oblečení, boty a ponožky. Pak také potraviny, hygienické potřeby, například dětské plenky nebo i hračky. „Dětí je tam totiž hodně, včetně těch nejmenších,“ zdůrazňuje organizátorka.
