Už v 70. letech minulého století měl přitom Cheb šanci, že právě Špalíček a boží muka od Chebského hradu by mohly šířit slávu měst mezi návštěvníky. Ta šance byla o to větší, že nové propagační předměty navrhl slavný řezbář Gustav Nosek, kterého zná veřejnost jako autora více než šesti stovek loutek. Nechyběl mezi nimi ani slavný Hurvínek, jeho kamarádka Mánička nebo věrný Žeryk.
Málokdo ale ví, že Gustav Nosek se svým synem připravoval pro chebskou radnici propagační předměty. „Bylo to někdy v 70. letech minulého století. Dědeček s tatínkem vyrobili dřevěný model Špalíčku, pak další Špalíček, který se ale dal rozkládat, a model božích muk od Chebského hradu,“ říká Jana Cibochová, vnučka proslulého řezbáře.
Špalíček, boží muka a soška Hurvínka se Spejblem jsou poslední památky, které jí na slavného dědečka zůstaly. Ostatní loutky jsou od roku 1973 v chebském muzeu.
Gustav a Jaroslav Noskovi oba Špalíčky a boží muka přihlásili do soutěže na výrobu upomínkových předmětů, kterou kdysi vypsala komise cestovního ruchu při Okresním národním výboru v Chebu. Výrobu propagačních předmětů měla tehdy pro Cheb podle dodaných plánů, které se dochovaly do současnosti, zajišťovat Továrna na dřevěné hračky a perle v Albrechticích. Ta by je vyráběla ze zbytků z výroby.
Gustav Nosek odhadoval, že prodejní cena Špalíčku by se měla pohybovat okolo 40 až 50 korun. Špalíček ani boží muka se ale podle Jany Cibochové nezačaly nikdy vyrábět.
Cheb tak přišel o možnost pochlubit se chebskými dominantami i prací slavného chebského obyvatele. „Bohužel, dneska už nezjistíme, proč dědeček u komise neuspěl,“ povzdechla si Jana Cibochová. Všechny tři prototypy přinesla Jana Cibochová ukázat i na chebskou radnici.
„Koukali na to. Ptala jsem se, jestli se něco z toho nedochovalo i na radnici, podle nich ale ne,“ řekla.
Z radnice se Jana Cibochová vypravila do chebského muzea, kde právě vrcholily přípravy na výstavu věnovanou Hurvínkovi. „Tam byli z těchto předmětů nadšení. Podle nich by všechny zasloužily pořádně zviditelnit. Slíbili mi, že se ještě ozvou,“ dodala.
Žeryk musel být tak vysoký, aby mohl Spejblovi čůrat na šosy
Kromě modelů propagačních předmětů vlastní Jana Cibochová ještě originály jejich plánů nebo fotografie, které Gustavu Noskovi posloužily při jejich výrobě. Ostatní loutky patří už od 70. let minulého století muzeu.
„Dědeček je tehdy muzeu prodal po výstavě, která se konala v roce 1973. Byl autorem loutky Hurvínka, Máničky a psa Žeryka,“ vzpomíná Jana Cibochová. Její dědeček měl při vytváření loutky Žeryka jeden úkol od Skupy. „Musel být tak vysoký, aby mohl Spejblovi čůrat na šosy,“ vysvětluje vnučka.
Jeden čas s sebou loutkoherci vozili i živého pejska, ten ale neuměl čůrat na povel. Proto vznikla loutka Žeryka. Gustav Nosek, její tvůrce, nakonec Žeryka po jevišti vodil a štěkal.
Loutka Máničky se dnes liší od té původní, kterou Gustav Nosek vytvořil. Několikrát ji upravoval, na radu dalšího slavného řezbáře Jiřího Trnky, hlavně oči. Původně je měla stejně vypoulené jako Spejbl nebo Hurvínek.
Podle Jany Cibochové si Gustav Nosek za utržené peníze za loutky koupil první televizor. Zemřel ale už 1. února 1974.
