Pavel Marek, herec ZDCH, loni moderoval vzpomínkový večer na Listopad 89 v...

Pavel Marek, herec ZDCH, loni moderoval vzpomínkový večer na Listopad 89 v chebském divadle, za ním běží projekce videa z roku 1989 na níž je on o 25 let mladší. | foto: Martin Stolař, MAFRA

Lidé se na sebe začali víc usmívat, vzpomíná na Listopad Pavel Marek

  • 2
Když v listopadu před šestadvaceti lety začala v Praze revoluce, byli Chebané mezi prvními, kteří o událostech začali veřejně hovořit a reagovat na ně. Centrem dění se stalo tamní Západočeské divadlo a lidé kolem. Jednou z nejvýraznějších osobností byl v té době herec Pavel Marek.

Tak jako v jiných městech se i v Chebu daly věci do pohybu s několikadenním zpožděním. O brutálním zásahu proti studentům se začalo veřejně diskutovat v pondělí dvacátého.

„Byla to zvláštní doba. Hektické dny byly plné osobní odvahy, vášnivých diskuzí a velkého očekávání. Hned zpočátku jsme se scházeli ve zkušebně divadelního klubu a mluvili o situaci v metropoli. Otevřenými okny diskuzi slyšeli i lidé, kteří se sem už nevešli,“ říká Pavel Marek.

To tam tehdy nebyli žádní provokatéři?
Jasně že byli. Když odcházeli, křičeli: Jsou to kontrarevolucionáři, chtějí kapitalismus. Zavřete je! A davy před divadlem zase hřímaly: Nechte je mluvit, chceme vědět pravdu.

Kdo obstarával čerstvé informace z Prahy?
Styčnou jednotkou byl náš dramaturg Martin Urban, který v Praze bydlel a do Chebu pravidelně dojížděl. Osobně se zúčastnil schůzky studentů se zástupci pražských divadel, která se uskutečnila v Realistickém divadle, a do Chebu dokonce přivezl i dva přímé účastníky zmasakrované demonstrace. Kromě něj to byla řada studentů a dalších nadšenců. Nebylo to jednoduché. Vzpomínám na Jirku Ovečku, kterého s kufrem plným materiálů honili po chebském nádraží čtyři agenti státní bezpečnosti. Nakonec se mu podařilo naskočit do rychlíku a ujet.

Jak se o událostech v Praze dovídali lidé, kteří museli být v práci?
Obcházeli jsme všechny chebské podniky, Prefu, nádraží, Esku... Všude jsme se snažili lidem předat ty nejčerstvější informace. Diskutovalo se v ulicích, vylepovaly se plakáty.

Jak se k situaci postavily tehdejší špičky KSČ?
To bylo zajímavé. Já jsem je všechny jednou večer obešel a zval je na setkání v divadle. Ale ani jeden z nich pozvání nepřijal. Tehdejší vedoucí tajemník dokonce pozvánku přede mnou roztrhal. Vyslechl jsem si i výhrůžky, co bude, až tohle všechno skončí. Kdyby tehdy člověk domýšlel, jak by to mohlo skončit, možná by do toho ani nešel. Ale my všichni jsme věděli, že by nebylo správné jen tak sedět a nic nedělat. Věděli jsme, že nechceme, aby pokračovalo to, co tu bylo dosud.

Pak začaly první mítinky v divadle...
V pátek 24. se mělo uskutečnit avizované setkání herců s občany. Říkali jsme si, jestli vůbec někdo dorazí, ale budova toho dne doslova praskala ve švech. Lidem, kteří se dovnitř nevešli, zprostředkovaly dění v sále reproduktory. Tady poprvé zazněla zpráva, která zvedla lidi ze židlí. Odstoupilo celé předsednictvo ÚV KSČ včetně Miloše Jakeše. Večer tehdy skončil zpěvem národní hymny.

Jak jste prožíval generální stávku na chebském náměstí Krále Jiřího?
Jako jeden z řečníků na římse kašny u Špalíčku. Přišlo asi dva tisíce lidí. V rukou třímali transparenty nebo české vlajky. Ta atmosféra, to se nedá popsat.

Do revoluce se zapojila i vaše žena. Měli jste tehdy malé dítě. Jak jste to zvládli?
To, co jsme dělali, jsme mohli dělat díky mojí mamince. Ta nám velmi pomohla. Přijela, podpořila nás, pohlídala. Jsem jí za to moc vděčný.

Když se podíváte nazpět, jaký máte z těch dnů pocit, jaký dojem ve vás zanechaly?
Byla to jedinečná příležitost něco změnit. A to se podařilo. A jako nejkrásnější vnímám fakt, že se lidé tehdy na sebe začali víc usmívat. To byl ten základní vjem, který mi utkvěl natrvalo v paměti.