Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Pronásleduje mě to, říká odsouzený vrah Zdeněk Vocásek

  16:37aktualizováno  16:37
Původně byl odsouzen k trestu smrti za vraždu dvou mužů. S příchodem sametové revoluce byl rozsudek změněn na doživotí. I to je část příběhu Zdeňka Vocáska, nejdéle vězněného člověka v republice. Sní o svobodě, dosud marně.

Zdeněk Vocásek ve věznici v Horním Slavkově. | foto: Václav Šlauf, MAFRA

Do věznice nastoupil v roce 1987. Tedy v době, kdy auta Škoda Favorit teprve začala sjíždět z linky automobilky a v kinech běžel film Bony a klid. Bylo mu šestadvacet. Od té doby strávil za zdmi věznic po celé republice téměř 29 let. Svůj boj o svobodu nevzdává. Stále věří, že se z vězení v Horním Slavkově jednou vydá do vytoužené Bílé Vody v Jeseníkách.

Po 29 let každý váš den vypadá téměř stejně. Jak tedy vypadá typický den ve věznici?
Každý všední den máme budíček v půl páté ráno. Co se týká soboty a neděle, je to o hodinu později. Po snídani odcházím do zaměstnání, ve čtyři odpoledne poté na procházku na dvůr a zase brzo spát. A takhle pořád dokola.

Kdo je Zdeněk Vocásek

Je nejdéle vězněným člověkem v Česku. Od roku 1987 nepřetržitě za mřížemi. Je posledním zločincem odsouzeným k trestu smrti. Tři dny po Štědrém dnu roku 1989 měl být popraven. Už prý znal i svého kata.
V 80. letech spáchal krátce po sobě dvě loupežné vraždy a o třetí se pokusil. Nevidomého Quida Franka ubil rukama, půllitrem a nakonec ho bodl do pravého oka šroubovákem. Poté umlátil téměř sedmdesátiletého Ferdinanda Koudelku.
Zadržen byl zcela náhodou, když ho při rutinní kontrole zastavila hlídka Veřejné bezpečnosti. Před ní se snažil Vocásek schovat dva kufry, ale nepovedlo se. V jednom se našla vražedná zbraň. O propuštění žádal poprvé už v roce 2007, když ještě seděl na Mírově. Naposledy se domáhal podmínečného propuštění v červenci letošního roku. Neúspěšně.

Velkou část svého času trávíte ve své cele. Jak vypadá?
Když do ní vstoupíte, tak si řeknete: A jako na hotelu. Ne, opravdu to vypadá jak u většiny lidí doma, co se týče vybavení. Skříň či postel máme. Nestěžuji si.

Už několik let za mřížemi i pracujete, což je většinou pro odsouzené odměna. Co děláte?
Montuji elektrosoučástky a koncovky. Ty se používají například do zásuvek. Moc mě to baví, je to rozumná práce a člověk si i něco přivydělá.

Dají se ve věznici najít opravdoví přátelé?
Pár kamarádů tu mám. Dokonce jsou tu party, kdy každá má svého kápa. Dovolím si tvrdit, že jsem tu svým způsobem jako vzor. Marně byste u nás hledal neshody či nevraživost. Snažíme si i v rámci možností pomáhat.

Před několika lety jste měl zachránit spoluvězně. Je to opravdu tak?
V té době jsem byl na výstupním oddělení. A tam jednoho člověka skosil infarkt. Okamžitě jsem mu zvedl hlavu, mírně položil na bok a kolegovi jsem řekl, co má dělat. Rozpumpovali jsme ho a mezitím strážní zavřeli ostatní vězně zpět do cel. V tu chvíli jsme tedy byli venku jen já a kolega. Mezitím přišla lékařka, která prohlásila, že jsme mu zachránili život.

Setkali jste se někdy později se zachráněným?
Jen písemně. O to to možná bylo hezčí. Dal si práci, aby zjistil, kdo byl jeho zachránce. Poslal mi moc hezký dopis plný díků. Dokonce mi i napsal, že by mi něco drahého dal, ale bohužel je chudý jak kostelní myš.

Za mříže jste přišel jako ateista. Co vás přivedlo k víře v Boha?
Vše se zlomilo v roce 1990. Impulzem byla taková zajímavá věc. Nevěděl jsem tenkrát, co mám dělat, tak jsem zašel na kázání. Docela mě to zaujalo, dostal jsem i bibli, kterou jsem listoval. A za nějaký čas jsem na cele z ničeho nic poklekl. A vyříkal jsem ze sebe veškeré své hlouposti, které jsem za život udělal. Když jsem skončil, bylo to, jako kdyby se mě něco dotklo. Cítil jsem se, jako kdyby mi bylo odpuštěno. Každý z nás má v sobě hřích. A každý se bojí, že to jednou vyjde na povrch. Na každého z nás čeká ten nejvyšší soud a ten ho nemine.

Platí to i pro vás? Vzpomínáte na to, co jste udělal?
Na to člověk musí myslet vždycky. Za celý svůj život to z mysli nedostanu. Nedá se to ze mě vyčlenit. Stále mě to pronásleduje. Víc se o tom bavit nechci.

Ve vězení jste už od roku 1987. Za tu dobu se hodně změnilo. Jaromír Jágr nebyl v reprezentaci, Škody Favorit začaly sjíždět z linky... Vnímáte život venku?
Vše vidím přes televizor. Velký pokrok je například u telefonů. Myslím si, že bych na svobodě nebyl ztracený, pravdou je, že si i často nějakou hru na Playstationu zahraji a s ovládáním problém nemám.

Čas je asi věc, které máte nejvíc. Jak se zabavujete?
Hodně čtu a koukám na televizor na dokumenty. Nejvíce mě zajímají pořady cílené na záhady a mýty. Naproti tomu sport jde tak trochu mimo mě. Na zápasy hokeje na mistrovství se občas podívám, ale sport opravdu není moje parketa. Přesto se rád podívám na české sportovce na olympiádě.

Když sledujete televizi, co říkáte na dnešní vývoj ve světě?
Je to katastrofa. Vše začalo 11. září 2001. Tenkrát, když jsem to viděl v televizi, nevěřil jsem tomu. Myslel jsem si, že je to film. Asi mi nebudete věřit, ale poté jsem tři měsíce špatně spal. Myslel jsem na oběti. Zasáhlo mě to. Navíc nyní chtějí v USA vyzbrojit studenty, a to je podle mého další průšvih.

Už několikrát jste se odvolal a žádal podmíněné propuštění. Stále doufáte, že to jednou vyjde?
Sedím od roku 1987. Gustav Husák mi 12. června 1989 podepsal popravu a vše mi bylo ještě v ten den přineseno do cely smrti. Třetího ledna 1990 přišel na mojí celu náčelník věznice s rozkazem pana prezidenta Václava Havla s tím, že já a ještě Jaroslav Malý máme trest změněn na 25 let, protože v době spáchání trestného činu žádný trest doživotí neexistoval. Navíc mi měl být jeden rok odebrán v rámci amnestie. Zákon o doživotí začal platit v roce 1990, ale já byl odsouzen v roce 1987. Proto si myslím, že se mě novela nedotýká. Tvrdilo se, že pan prezident něco pozastavil, ale já byl jím omilostněn na 25 let.

Věříte, že se na svobodu ještě podíváte?
Kdyby bylo všechno tak, jak to má být, měl jsem být na svobodě už před pěti lety a vedl řádný život.

Při soudním líčení o podmíněném propuštění jste zmínil, že až budete na svobodě, rád byste žil v Bílé Vodě v Jeseníku. Platí to?
Zpočátku bych byl v Praze. Ale to jen kvůli formalitám. Musel bych na úřady nechat si udělat nové dokumenty. Pokud bych navíc v hlavním městě sehnal práci, byl bych i tam, ale při soudu jsem musel mít zajištěné ubytování a zaměstnání. Proto jsem zvolil Bílou Vodu. Je to tam vynikající, s tím, že je tam uzavřený svět, člověku pomohou. Navíc je tam i domov pro seniory, takže se tam starají jak o ně, tak i o lidi, jako jsem já. Jsem moc rád, že mě tam přijali. Beze všeho, vzkázaly mi milosrdné sestry - boromejky. Rád bych pracoval v lese. To je pravda. Je to můj sen. Vysazoval bych stromky, krmil zvířata.

Autor:




Hlavní zprávy

Ovesné košíčky plněné jogurtem
Ovesné košíčky plněné jogurtem

Zdravá rychlovka pro celou rodinu.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.