Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Historik rozšifroval osud poboček bavorského koncentráku v kraji

  8:06aktualizováno  8:06
Nová fakta o pěti pobočkách koncentračního tábora Flossenbürg, zřízených za druhé světové války v Karlovarském kraji, přináší sokolovský historik Vladimír Bružeňák. Odhalí je v připravované knize Ve stínu Krušných hor, která vyjde za tři měsíce.

Sokolovský historik Vladimír Bružeňák u památníku na místě bývalého lágru ve Svatavě na Sokolovsku | foto: Václav Šlauf, MAFRA

Když chystal před pěti lety Vladimír Bružeňák společně s historiky sokolovského muzea výstavu o druhé světové válce, narazil na mnoho zajímavých informací z regionálních dějin. Pro sebe si je nenechal a vydal úspěšnou knihu Květen bez šeříků, která objasňuje konec 2. světové války na Sokolovsku.

Fotogalerie

Nyní pracuje na tom, aby rozšifroval osud poboček bavorského lágru ve Flossenbürgu. Byly to takzvané venkovní tábory ve Svatavě, Kraslicích, Nové Roli, Ostrově a Korunní, jejichž provoz ukončily nechvalně známé pochody smrti. „První pobočka vznikla v roce 1942 v Korunní. Ta fungovala do roku 1944, ostatní pak až do konce války v roce 1945,“ říká historik, který je intenzivně zkoumal čtyři roky.

Kolik toho bylo o pobočkách známého?
Část literatury o nich vznikla. Novorolský kronikář pan Frnka přinesl stručnou historii tábora v Nové Roli, tábor ve Svatavě popsal pan učitel Václav Němec ve své knize z roku 1985. Články vznikaly i o Ostrově, naopak o Korunní nevěděl prakticky nikdo nic. Jenomže většina těchto publikací a článků vznikla v době před rokem 1989, kdy měli historici a badatelé poměrně omezenou pramennou základnu, například neměli přístup do západních archivů a nedostávali se k literatuře vzniklé na západ od našich hranic. To je dnes již naštěstí jinak, ale přesto se za poslední zhruba tři desetiletí těmito smutnými dějinami nikdo příliš nezabýval. Svou knihu tak beru jako doplnění obětavé práce všech regionálních historiků. Chtěl bych také podotknout, že s kapitolou o Ostrově mi velmi pomáhal můj kamarád a ostrovský patriot pan Josef Macke, za což mu patří velký dík.

Když jste psal Květen bez šeříků, pátral jste i v amerických archivech. Pomohly také tentokrát?
V této knížce jsem využil většinou archivy české a německé. Dost často jsem jezdil například právě do Flossebürgu, kde je dnes archiv, pamětní místo, knihovna, mají tam řadu materiálů a cesta autem trvá jen hodinu a půl. Hodně materiálu jsem sehnal v Praze, další třeba z Bundesarchivu z Berlína, ale tam jsem nebyl, stejně jako tehdy v Americe. Mnoho informací je totiž možné získat přes internet. Je to báječná věc, pokud s ní člověk umí zacházet a když mu slouží.

Oslovil jste i žijící pamětníky?
Pamětníků ubývá každým rokem a ti, kteří prošli oněmi tábory, již většinou nežijí. Co se týče jejich výpovědí, mnoho jich zaznamenali moji předchůdci. Příslušné publikace regionálních badatelů tak byly postaveny hlavně na výpovědích pamětníků a já je vzal a konfrontoval s archivními materiály. Na křest knihy jsem ale pozval paní Erbenovou, které ve Svatavě při pochodu smrti zemřela maminka a která mi některé okamžiky a děje pomohla osvětlit. Ona sama šla s pochodem dále, u Domažlic utekla, a podařilo se jí tak přežít. Tehdy jí bylo čtrnáct let. Hovořil jsem také například s paní Holubovou, která si coby malá dívka tábor ve Svatavě pamatuje. Byla z českoněmecké rodiny, chodila okolo něj a tamní esesáci na ni volali z věže: „Jestli sem budeš čumět, tak tě sem taky zavřeme!“

Vladimír Bružeňák

Narodil se v roce 1975.

Je jedním z předních odborníků v novodobých regionálních dějinách Sokolovska.

Absolvoval PF UJEP Ústí nad Labem, obor český jazyk a dějepis, poté se stal učitelem Gymnázia Sokolov.

Roku 1995 byl iniciátorem vzniku pamětní desky amerického pilota Theodora Schwarze v Sokolově, v roce 2011 pomníku lazaretu sovětských zajatců taktéž v Sokolově.

Podílel se na vzniku či sám vydal několik knih, které se zabývají zejména regionální historií 20. století.

Od roku 2011 je výkonným redaktorem historicko-vlastivědného časopisu Sokolovsko, kam rovněž přispěl několika články s tématikou novodobých regionálních dějin.

Od začátku letošního roku je sokolovským kronikářem.

Křest jeho nové knihy je naplánovaný na 5. května a bude spojený s odhalením pamětní desky ženám, které jsou pohřbeny na sokolovském židovském hřbitově. Jde o několik desítek obětí pochodu smrti ve Svatavě.

Vypátral jste nějaký překvapivý osud z tábora?
Jen tak namátkou mě napadá třeba osud druhého velitele tábora ve Svatavě, který byl po válce souzený v Německu, dostal dvacet let, ale moc si toho neodseděl. Za pár let se vrátil do svého rodného Flossenbürgu, kde předtím působil jako esesák. Měl tam kontakty a koupil jeden z žulových lomů, v nichž za války pracovali vězni z koncentračních táborů. Žil jako vážený občan až do své smrti v roce 1971. Na konci šedesátých let byl sice v souvislosti se Svatavou vyšetřován, ale nakonec zahynul při autonehodě. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Zajímavým a hodně smutným je i osud jedné svatavské vězeňkyně ze Sovětského svazu, která několikrát z nacistických táborů uprchla, ale byla vždy chycena a jen se štěstím se dožila konce války. Po návratu domů ji však stalinský režim nesmyslně obvinil jako západní špionku a zavřel do gulagu na Sibiři. Po letech věznění se pak dostala do rodného Lvova, ale nenašla práci a neměla ani kde bydlet. Skončila bůhvíjak, ale zřejmě nijak vesele.

Odkryl jste i nějaké podrobnosti ohledně pochodů smrti?
Zajímavé pro mě kupříkladu bylo, kudy šly a kde a jak skončily pochody smrti z Kraslic, protože o tom se prakticky nic nevědělo. Během pátrání jsem zjistil, že se pochod z Kraslic napojil na pochod z Nové Role a kraslické ženy v něm šly společně s desítkami žen z Nové Role i ze Svatavy. Celý pochod jich čítal několik stovek a směřoval na Bečov, poté na Stříbro a nakonec skončil za velkých obětí na Žatecku. Našel jsem materiály, které dokazují, že mnoho kraslických i svatavských vězeňkyň je pohřbeno na trase tohoto pochodu, například v Teplé či u Kaštic na Podbořansku.

Jací lidé v táborech končili?
Venkovní tábory byly většinou tábory pracovními, kde ženy či muži museli pracovat pro strategický válečný průmysl nacistického státu, především zbrojní, popřípadě byli nasazeni v jiném důležitém odvětví, jak tomu bylo například v porcelánce v Nové Roli. Obecně můžeme tyto vězně rozdělit na dvě kategorie - takzvané asociální, případně kriminální, kam byli zahrnuti zejména různí zloději, tuláci, vrazi, prostitutky, dále také Romové a Sintové, popřípadě mnoho lesbických žen, které na rozdíl od homosexuálů neměly v nacistickém vězeňství vlastní kategorii. A pak to byli vězni političtí, zejména z Francie, Polska, Jugoslávie, Sovětského svazu či v té době zaniklého Československa. Je nutno říct, že od počátku v pracovních táborech na Karlovarsku, o nichž se tu zejména bavíme, nebyli žádní židé. V táborech se objevili až na konci války v souvislosti s pochody smrti.

Jaké vztahy mezi vězni byly?
Většinou mezi nimi panovala solidarita a vzájemná pomoc, ale nebylo tomu tak vždy a za všech okolností, jak se dříve často tvrdilo. Například Němky se ne vždy snášely s ostatními - třeba s Ruskami a podobně. Také docházelo k případům vzájemných krádeží jídla či k fyzickému násilí, zejména mezi vězni kriminálními, kteří mívali v táborech vyšší postavení, a vězni politickými.

Stávalo se často, že vězni nepřežili?
Samotné nucené nasazení v táborech v Karlovarském kraji tolik obětí nepřineslo - vzhledem k tomu, že nacisté pracovní sílu potřebovali. Dokonce často bylo i zakázáno tyto lidi týrat a bít, pravda, praxe byla mnohdy velice odlišná. V zásadě ale tábory nebyly likvidační, měly vězně či vězeňkyně využít, aby z nich vyždímaly co nejvíc, ale měli zůstat naživu. Kdo však nemohl pracovat dál, byl většinou přemístěn do kmenového tábora a tam již prostě nebyl potřebný. Doložené oběti venkovních táborů většinou podlehly různým nemocem, které jejich oslabený organismus nevydržel. Máme však zdokumentované i případy násilné smrti vězňů a vězeňkyň ze strany dozorců či velitelů táborů. Smrt také mohla mít i svou zvláštní podobu, například v Kraslicích si dvě ženy chtěly trochu ulehčit svůj osud a vypily nějaký přípravek určený k mazání strojů. Otrávily se. Největší oběti těchto táborů přišly až s koncem války, to znamená s přesuny vězeňkyň, s rozšířením nemocí, s pochody smrti a podobně. Z řad vězňů a vězeňkyň táborů na Karlovarsku můžeme oběti počítat zhruba v řádu desítek. Největší procento obětí představovaly židovky, které zemřely při pochodech smrti v táboře ve Svatavě. Ta byla vlastně největším ženským koncentračním táborem na našem území a vykazovala i největší míru úmrtnosti mezi všemi ženskými pobočkami Flossenbürgu.

Co se stalo s tábory ke konci války?
Každý měl trochu jiný osud. Klasické dřevěné z těch pěti byly dva, a to Svatava a Nová Role. V Kraslicích to byla továrna, v Ostrově zámek a v Korunní vila s přilehlými provozy. Továrna v Kraslicích funguje dodnes, zámek v Ostrově také, vila v Korunní byla zbořena a je tam pouze stáčírna minerálky. Svatavský tábor byl po válce zničen, protože tam Američané zjistili epidemii tyfu, takže se v červnu 1945 všechno spálilo napadrť. Poněkud smutnější osud měl tábor v Nové Roli. Stal se z něj internační tábor pro odsunované Němce, respektive především pro podezřelé ze zločinů z nacistické éry, kteří tam byli přesouváni z různých oblastí Karlovarska.

Ze kterých?
Od Bochova, přes Kraslicko, Sokolovsko až Chebsko. Byli tam vyšetřováni a poté předáváni bezpečnostním úřadům. V Nové Roli byl těsně po válce asi dost drsný režim, protože zatímco za války máme devět doložených případů úmrtí - nebereme-li v potaz evakuační transporty, takzvané pochody smrti, Němců zde do srpna 1946 zemřelo takřka pětapadesát. Je otázkou, kdo z nich byl válečným zločincem a kdo nikoli. Většina z nich zřejmě měla nějaký škraloup, například byli členy SS, SA či NSDAP, okolnosti jejich konce však mnohdy míře provinění odpovídat nemusely. Tato historie ale ještě není zcela probádána a zpracována. Budovy tábora pak fungovaly jako skladiště a koncem šedesátých let se všechno zničilo. Dnes už z tábora u novorolské porcelánky nezbylo vůbec nic.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

(Ilustrační snímek)
PŘEHLED: Kandidátky do voleb 2017 pro Karlovarský kraj

Podívejte se na kandidáty pro volby do Poslanecké sněmovny, které se uskuteční 20. a 21. října 2017. Postupně budeme přinášet aktualizované volební kandidátky...  celý článek

Ondřej Lukáč se umístil na třetím místě na Mistrovství světa v naturální...
Dozorce má u vězňů respekt, jako kulturista je třetí nejlepší na světě

Zřejmě nejrespektovanějšího dozorce v České republice mají ve věznici v Kynšperku nad Ohří. Ondřej Lukáč, který zde pracuje, se totiž umístil na třetím místě...  celý článek

Americký oscarový režisér Ron Howard natáčí v Lokti záběry pro svůj snímek o...
Do Karlovarského kraje míří korejští filmaři, podrobnosti o natáčení tají

Komparzisté v Karlovarském kraji dostanou šanci si vydělat. Chystá se tu natáčení velkofilmu. I když se na sociálních sítích objevila informace, že jde o...  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.