Reklama

Vozíčkář se těší na nový domov. Z ruiny se stěhuje do městského bytu

Když Radek Janík z Aše skončil po těžkém pracovním úrazu na vozíku, netušil, jaký pro něj bude problém sehnat byt. Teď se ale zdá, že se na něj konečně usmálo štěstí. Společně se svojí ženou Janou se z ruiny, kde dosud bydlel, stěhuje do městského bytu v Horních Pasekách.
Radek Janík skončil po úrazu v práci na vozíčku.

Radek Janík skončil po úrazu v práci na vozíčku. | foto: Martin Stolař, MAFRA

„Už se nemůžeme dočkat, až to tu opustíme,“ usmívá se Radek Janík, hladí ruku své ženy a hlas se mu třese dojetím. „Když jsme se zprávu o přidělení bytu dozvěděli, radostí jsme brečeli,“ svěřuje se.

Chtěl se s ženou stěhovat už dřív, hledal byt u soukromníků. Ale buď neuspěl, nebo byl nájem příliš vysoký. A město volný bezbariérový byt nemá. „Jenže my odsud musíme pryč. Tady se žít nedá,“ začíná vyprávět.

Do domu, který je zralý na demolici, se před několika lety nastěhovali se souhlasem majitelky. Bydlí tam v podstatě zadarmo. Tomu také odpovídá „komfort“, který užívají. „Voda? Nemáme. Na pití a vaření si ji musíme koupit, na splachování a mytí chytáme dešťovou,“ ukazuje sud v chodbě Janík.

Museli jsme se přizpůsobit, říkají manželé

Reklama

Podobné je to s elektrikou. Tu jim vyrábí dieselový agregát. „Neměli jsme kam jít. Když jsme chtěli zůstat spolu, museli jsme se přizpůsobit. Teď konečně začneme žít jako lidé,“ těší se.

Přestože se na stěhování nemohou dočkat, přece jen hledí do budoucnosti s mírnými obavami. Byt, který dostali, je totiž ve druhém patře. Radek Janík ale věří, že pokud mu pomůže jeho žena Jana, schody nepřekonatelnou překážkou nebudou.

„Musí to jít. Budu se klidně nahoru i dolů soukat po zadku. Stejně jako v současném bytě chodím na toaletu, kterou máme v přízemí. Bude to trvat nějaký čas, ale domů se dostanu,“ tvrdí Janík, jehož trápení způsobilo prasklé lano, které na něj při práci spadlo z jeřábu.

Ještě dnes se diví, že žije. Náraz mu těžce pochroumal záda. Následovala série operací páteře. Přesto následkem úrazu postupně přestal chodit a nakonec skončil na vozíku.

„Těsně po operacích to ještě šlo. Sice v bolestech, ale alespoň jsem mohl chodit. Hrál jsem hokej a díky tomu jsem měl dobrou fyzičku. Jenže pak se můj zdravotní stav rychle zhoršoval. Levá noha úplně ochrnula. Pravou sice cítím, ale nemám v ní žádnou sílu. Nemohu se na ni pořádně postavit. Se vším mi někdo musí pomáhat,“ popisuje své trable Janík, kterému se navíc po dvanácti letech vrátila epilepsie, se kterou dříve bojoval.

„Záchvaty mě trápí stále, ale díky lékům je zvládám. Často si prokousnu ret nebo jazyk. Ale nevím o tom. Jenom se pak divím, proč mi žena najednou utírá krev na bradě,“ doplňuje s tím, že v nejbližší době jej čeká operace, při níž mu lékaři do těla zavedou pumpu, která mu bude automaticky dávkovat léky proti bolesti.

Ačkoli bude stěhování hlavně pro Janu náročné, nového bytu se už nemohou dočkat. „Je to jako cesta ze středověku do jednadvacátého století,“ tvrdí Radek i Jana svorně. Oba věří, že jejich cesta k lepšímu životu právě začala.

Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama

2 příspěvky v diskusi

Reklama