Po válce pracoval ve Francii, pak se vrátil na povinnou vojenskou službu. Únor 1948 pak znamenal stop jeho cestám do zahraničí.
Jindřich Mottl se narodil v roce 1924 na Šumavě. Vyrůstal v Soběšicích, kde měl jeho otec řeznictví a velký hostinec. Chtěl být malířem, ale maminka si přála, aby se nejdříve vyučil číšníkem.
Jindřich Mottl jako poslušný syn nastoupil do učení v paláci Metro na Národní třídě v podniku Václava Kleinhampla.
Italská zkušenost
Náhoda tomu chtěla, že se dostal na praxi do Itálie, výměnou za jiného Itala, který dostal šanci vyučit se kuchařem v pražském hotelu Alcron. Rodina Václava Kleinhampla jezdila na dovolenou do Itálie k jezeru Como k panu Barcettovi. Ten se se zaměstnavatelem Jindřicha Mottla domluvil na výměně učňů. Chtěl, aby se jeho synovec v Čechách učil kuchařem.
U Kleinhamplů proto vybrali Jindřicha Mottla. Byl sice nejmladší, měl ale praxi z otcova hostince. Navíc uměl cizí jazyky. „Pocházel jsem ze Soběšic na Šumavě a uměl jsem dobře německy,“ vzpomíná Jindřich Mottl.
To ještě netušil, že jeho cesta do Itálie bude jednou z mnoha, při kterých pozná život v cizích zemích. Italštinu ho učila slečna Paolina, dcera signora Barcetty, u kterého našel práci. Na oplátku učil jeho dceru němčině. Oblíbila si ho celá rodina, idylka ale netrvala věčně.
Po podpisu Mnichovské dohody se Jindřich, ač nerad, musel vrátit do Prahy. Zůstal v učení u Kleinhampla. Ale jen do té doby, než se zapletl do nezdařené sabotáže proti německým úřadům. Po vyzrazení dostal výpověď a pracovní úřad ho poslal za trest do Německa.
Nucené práce v Německu
„Pracoval jsem ve velké továrně na letecké motory pro Junkerse. Byl jsem mladistvý, nebyl jsem řemeslník, a tak jsem dělal pomocné práce. Uklízel jsem okolo strojů,“ popisuje své tehdejší pracovní nasazení.
Právě při úklidu si ho všimla manželka velitele továrny. Chtěla, aby mladík uklízel u nich doma. Její manžel, invalida, který utrpěl těžké zranění ve válce ve Francii, své ženě nedokázal odolat.
„Tak jsem byl přeložen jako obsluha do důstojnické jídelny a po obědě jsem začal pracovat doma u paní Gerdy. Klepal jsem koberce, myl okna, sekal trávník a dělal vše potřebné,“ dodává Jindřich Mottl.
To pro něj byla velká změna k lepšímu. Nakonec ho s sebou paní Gerda vzala jednou i do kina. Jenže jejímu manželovi pak přišel anonym s výhrůžkou, aby se mladého Čecha zbavil.
Tehdy Spojenci vybombardovali německé Brémy a Jindřich Mottl byl vybrán mezi ty, kteří měli město opravovat. Jenže do Brém se Jindřich Mottl díky náhodě nikdy nedostal. Byla právě doba oběda, kdy nesl úřednicím jejich obědy, když přišla zpráva, že do tovární kantýny přišla dodávka vzácných punčoch.
„Ženské pro ně hned vyrazily a já zůstal v kanceláři sám. Všiml jsem si seznamu těch, kteří měli jet do Brém. Našel jsem tam i své jméno, tak jsem ho škrtnul a z kartotéky si vzal své doklady,“ líčí Mottl.
Druhý den pak s ostatními odjel na nádraží. Schoval se na záchodcích a při kontrole seznamu nikomu nechyběl. Pak odjel do Freiburgu u švýcarských hranic, kde nastoupil do práce v hotelu Zahringer Hof.
Na práci do Německa
Nikomu to nepřišlo divné. Muži z Protektorátu jezdili do Německa na práci. Byla dobře placená. Hotel, kde pracoval, patřil k největším ve městě. Nebyl tady jediným cizincem, pracovali zde i Italové nebo Francouzi. Na rozdíl od něj ale nikdo neovládal pořádně němčinu. Obsluhoval i největší německé pohlaváry.
„Jednou byl v hotelu jako host i generál Milch,“ zavzpomínal Mottl. (Polní maršál Erhard Milch, jeden z nejvyšších důstojníků letectva, na starosti měl vyzbrojování. Zajímavé je, že měl mít židovské předky. - pozn. red.) Právě ve Freiburgu Jindřich Mottl jednou pomohl svému zraněnému krajanovi, kterého nechal přespat ve svém pokoji mimo hotel. Ten tu noc kvůli němu prohledalo německé gestapo, podle kterého byl členem odbojové organizace, ale marně.
Další sezonu sloužil Mottl jako číšník v německém Baden-Badenu, kde byli internováni angličtí diplomaté. Uměl perfektně německy, a tak mezi svými kolegy, řada z nich byla z Itálie, vynikal. „Dokonce jsem i sám psal jídelní lístky.“
Jenže idyla skončila, když narazil na homosexuálního důstojníka, který ho začal obtěžovat. Narychlo musel opustit Baden-Baden. Přesunul se do Bad Gasteinu v Rakousku. Tady vydržel až do konce války. Pak se vrátil do rodných Soběšic na Šumavě. Po dvouměsíční práci pro Američany v důstojnické jídelně odešel pracovat do Mariánských Lázní.
U stolů sladké Francie
Svou praxi v Mariánských Lázních zahájil Jindřich Mottl jako číšník v podniku Bellevue. „V druhé půlce roku 1945 sem přijel František Klečka. To byl ten raněný krajan, kterému jsem v Německu pomohl. Pracoval na ministerstvu zahraničí, pomohl mi získat pas a já odjel pracovat do Francie,“ dodává Jindřich Mottl.
Jindřich Klečka podle něj za války působil jako tajný agent pro anglickou zpravodajskou službu. Už v prosinci 1945 pracoval Mottl v Paříži.
„Po válce byla ale všude bída, a tak jsem se uchytil až ve městě Mégeve nedaleko od Chamonix ve francouzských Alpách. Měl jsem štěstí, ujala se mne madame Tea Nowická, majitelka módního salonu Olymp, která pocházela z Prostějova,“ poznamenal Mottl.
Postupně se zdokonaloval ve svém povolání a učil se francouzštině. Čas si našel i pro své milované lyžování.
Po Únoru bylo všechno jinak
„Pak přišel povolávací rozkaz a já nastoupil na vojnu. Myslel jsem, že se pak do Francie vrátím. Ale přišel únor 1948 a já zůstal v Čechách,“ povzdechne si Mottl.
Základní vojenskou službu absolvoval Jindřich Mottl v Turnově. A protože neuměl žádnou práci odbýt, stal se po několika měsících tělovýchovným poddůstojníkem.
Z titulu své nové funkce učil budoucí armádní ženisty plavat, potápět se, a v zimě lyžovat. Absolvoval i armádní lyžařské mistrovství v Tatrách.
Návrat do lázní
A protože se po vojně kvůli změnám poměrů nemohl vrátit do Francie, zamířil zpět do Mariánských Lázní. Na hotelové škole si doplnil vzdělání a pak se jako číšník a barman uchytil v karlovarském Grandhotelu Pupp a později v řadě podniků v Mariánských Lázních.
„Vedoucí místo, například ředitele hotelu jsem nemohl dostat, protože jsem nikdy nebyl členem KSČ,“ povzdechl si Jindřich Mottl. Nakonec na dlouhých 30 let zakotvil na správě zotavoven Revolučního odborového hnutí (ROH). V roce 1984 odešel do důchodu.
Dlouho tam nezůstal. O rok později převzal po propuštěném správci zotavovnu ROH Jihočeský stavař na Šumavě, později vedl zotavovnu ROH Psohlavec. Po roce 1989 se věnoval výchově mladých odborníků. Pět let učil na Hotelové škole v Mariánských Lázních, vedl školicí středisko pražského hotelu Atrium.
A znovu se vydal do zahraničí. Díky práci pro výrobce místní vodky procestoval celé Finsko. Napsal unikátní barmanskou kuchařku na míchané nápoje z finské vodky, pro své studenty pak vytvořil několik učebnic. S prací skončil Jindřich Mottl v roce 1997 po 60 letech práce v oboru gastronomie.
