Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Každá houba je neopakovatelná, je to poklad lesa, říká oceněný mykolog

  10:03aktualizováno  10:03
Když v Chebu a okolí potřebují lidé poradit ohledně jedlých či nejedlých darů lesa, většinou míří za Jiřím Pošmurou, zakladatelem a dlouholetým předsedou Mykologického klubu Slavkovský les.

Chebský mykolog Jiří Pošmura získal ocenění města za svou práci v osvětě a propagaci mykologie a přírody. | foto: Martin Stolař, MAFRA

Šestašedesátiletý nadšenec pracoval celý život jako nástrojař. Své vášni, houbám, se ale věnuje už od dětství. Letos za dlouholetou propagaci a osvětu v přírodovědné oblasti získal ocenění města Chebu.

Jak a kde vaše nadšení pro houby vlastně vzniklo?
Asi jsem ho zdědil. Můj otec, který pocházel ze Šumavy, byl vášnivým houbařem. A jako malého mne do tajů sbírání hub zasvěcoval. Domů jsme však měli nosit jen hřibovité. Mne ale zajímaly i plodnice s lupeny. Tak jsem začal navštěvovat výstavy, studoval jsem v atlasech a učil se znát a rozeznávat všechny houby, na které jsem narazil.

Jiří Pošmura

  • Narodil se 2. 7. 1950 v Chebu.
  • V roce 1977 se stal členem České mykologické společnosti.
  • V roce 2008 založil v Chebu společně s přáteli Mykologický klub Slavkovský les a byl zvolen jeho předsedou.
  • Spolupracuje s přírodovědci z Muzea Cheb na mapování výskytu vzácných rostlin či zvířat.
  • Za dlouholetou propagaci a osvětu v přírodovědné oblasti získal letos Cenu starosty města Chebu.

Jak dlouho jste členem České mykologické společnosti?
Členský průkaz jsem získal v roce 1977. Tehdy jsem v Praze složil náročnou zkoušku ze znalostí hub před tříčlennou komisí. Za dobu svého působení jsem měl tu čest poznat významné osobnosti české mykologie jako například Miroslava Smotlachu nebo Svatopluka Holce, ale i jiné.

Stojíte za založením chebského Mykologického klubu Slavkovský les. Jak k tomu došlo?
Spolu s přáteli, které stmeloval společný zájem o houby a nadšení pro přírodu kolem, jsme se v roce 2008 rozhodli, že založíme klub. Byl jsem zvolen jeho předsedou. Loni v prosinci jsem ze zdravotních důvodů předal funkci mladšímu členovi. Věřím, že klub bude v tradiční osvětě pro veřejnost pokračovat.

Jaká je náplň práce mykologického klubu?
Určujeme houby, které lidé přinesou, pořádáme mykologické i přírodovědné vycházky i pro veřejnost, během kterých určujeme nálezy hub. K oblíbeným akcím patří na jaře odemykání a na podzim zamykání lesa. Organizujeme také houbařské výstavy, kde se lidé mohou dozvědět základní znaky jedlých hub a porovnat je s nejedlými či jedovatými.

Právě tradiční podzimní výstavy hub patří k nejnavštěvovanějším akcím mykologického klubu. Možná i proto, že jste samotnou výstavní akci obohatili ještě o jeden aspekt. Návštěvníkům předkládáte ochutnávku z houbových pokrmů. Co na výstavách nabízíte?
Kromě klasických nakládaných hub to jsou například houbové karbanátky, nádivka, pečenáče, houbový salát a další. Já sám se snažím houby upravit na řadu různých způsobů. Se směsí naloženou ve skadkokyselém nálevu jsem před lety získal v konkurenci vzorků z celé republiky třetí místo. Houby je možné ale využít i jinak. Z některých druhů těchto zajímavých organismů si vyrábím léčivé tinktury.

Vy ale nevyrážíte do přírody jen kvůli houbám. Prostřednictvím fotoaparátu se snažíte zachytit zajímavá přírodní zákoutí, rostliny či živočichy. Co se vám podařilo „ulovit“?
Teď v zimě se snažím zachytit fantastické průhledy zasněženým lesem, východ či západ slunce. Protože aparát nosím stále s sebou, fotím vše, co mne zaujme. Pochlubit se mohu například snímkem vzácnější užovky hladké. Obrázky pak rozesílám svým přátelům po internetu. Řada z nich se diví, že to, co jsem nafotil, nikdy v lese neviděla. Na to mám jednoduchý recept. Chodit s otevřenýma očima a pozorně se dívat kolem sebe. Protože jsem v lese velmi často a téměř za každého počasí, spolupracuji s přírodovědci z chebského muzea. Sbírám pro ně informace například o vzácných rostlinách, na které při svých cestách narazím. Na jaře vždycky sleduji, zda neobjevím jaterník podléšku, který se na Chebsku běžně nevyskytuje. Nebo se dívám po vzácné malohubce růžové.

Vaše fotografie žijí na internetu vlastním životem. Lidem se líbí, a tak si je navzájem přeposílají. Máte v této souvislosti nějakou zpětnou vazbu?
Přestože si snímky dělám primárně pro sebe, rád se o ně podělím a lidé mi kvůli nim často posílají vzkazy. Například jedna starší paní mi napsala krásný dopis. Prý miluje přírodu, už však nemůže chodit, a je tak uvězněná doma. Ale od té doby, co jí známí přeposílají moje fotografie, se jejich prostřednictvím dostává ven, do lesa a na louky. To mne moc těší.

Lidé chodí do lesa běžně. Vždyť houbaření je takový náš národní sport. Jak ale vypadá, když jde do lesa znalec?
Když skalní houbař zahlédne nějakého krasavce, chodí nejprve opatrně okolo. Tváří se, že houbu nevidí. Pak ji, pokud má fotoaparát, vyfotí a teprve poté opatrně a s úctou vykroutí ze země. Na otvor přihrne hlínu, aby podhoubí nevysychalo, plodnici očistí a takřka nábožně položí do košíku. Každá houba je neopakovatelná. Je to poklad lesa.

Vzpomenete si v souvislosti s houbami na nějaký zajímavý či úsměvný zážitek?
Ono to leckdy moc úsměvné není, když si lidé houby pletou. Například mi jednou přinesla návštěvnice výstavy k určení houby, prý žampiony. Já už vidím, že to je jedovatá bedla ostrošupinatá. Ona ale tvrdí, že to není možné, protože jim prý tohle každoročně roste ve skleníku, oni plodnice sbírají a jedí. Taková záměna se však může pěkně vymstít. Vzpomínám si také, že jednou na nádraží proti mně chlapík držel koš plný krásných hřibů. A přímo nahoře ležela holubinka vrhavka. Tak jsem mu řekl, zda ví o tom, že tohle je jedovatá houba. Jeho odpověď mně úplně odzbrojila. Prý ji má jenom na chuť, do smaženice. Tak tomu říkám houbař - kaskadér.

Houby prý rostou celý rok. Ale jak je pak možné, že někdy v lese nic nenajdeme?
Houbařská latina to vysvětluje jednoduše. Rostou, ale hodně daleko od sebe. Ale i když nic nenajdeme, může nás těšit, že procházka lesem nebo parkem za tu námahu stála.





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.