Jako první dorazili do pohraničí českoslovenští vojáci. Na snímku příchod...

Jako první dorazili do pohraničí českoslovenští vojáci. Na snímku příchod jednotky do Nejdku. | foto: Muzeum Karlovy Vary

Kraj po odsunu: přistěhovalce práce nebavila, zemědělství skomíralo

  • 51
Před 70 lety změnil region totálně svou podobu. Odsunuté Němce nahradili přistěhovalci z vnitrozemí, krajané z rumunského Banátu nebo volyňští Češi. Mnohem více lidí ale odešlo.

 Poté, co se po druhé světové válce muselo z pohraničí nuceně vystěhovat německé obyvatelstvo, kraj se vylidnil. Továrny neměly zaměstnance, pole zůstala neobdělaná. Řada přistěhovalců si navíc představovala, že v pohraničí najdou výnosnou obživu. Opak byl pravdou. S odsunem se kraj vlastně dodnes nevyrovnal.

„Lidé, kteří tu snadno přišli k majetkům, se snažili přiživit na kolektivní vině Němců,“ říká karlovarský historik Jan Nedvěd.

A události, ke kterým došlo v řadě míst regionu, mu dávají za pravdu. Často měly tehdejší správní orgány s novými osídlenci jen problémy.

Příkladem může být Dolní Žandov na Chebsku. Dříve poměrně velká obec, ve které žilo před válkou na 1600 obyvatel. V roce 1947 jich bylo zhruba 600. V létě 1946, kdy se z obce už vystěhovala část německého obyvatelstva, se začaly množit případy nejrůznějších krádeží a sabotáží. 

Vystěhovaní Němci se po nocích snažili získat svůj majetek, protože v sousedním Bavorsku žili ve špatné ekonomické situaci. Část přistěhovalců se snažila situaci využít ve svůj prospěch.

„Problémy byly především s reemigranty a slovenskými osídlenci, kteří neměli příliš dobrou pracovní morálku, neuměli se přizpůsobit novým poměrům, nestarali se o jim přidělený majetek, často jen vybydleli a rozkradli hospodářství a vrátili se do svého původního bydliště či odešli do jiných míst v pohraničí, kde v obdobném ‚hospodaření‘ pokračovali,“ uvádí historik Karel Řeháček.

Podobná situace panovala i v jiných místech. Například ve Skocích u Žlutic. I sem přišli nahradit odsunuté Němce převážně lidé z východního Slovenska. Po roce 1950 ale část z nich odešla, protože odmítla vstoupit do družstva. Obec se už nikdy nepodařilo celou dosídlit. Před válkou lidé žili ve 28 domech, v roce 1950 jich bylo jen 18. 

Vyrabovaná a pustá stavení se musela zbourat. Zároveň s úbytkem obyvatel zaniklo postupně i poutní místo Skoky. Poslední ránu mu dala komunistická likvidace mnišských řádů.

O skot se neměl kdo starat

Snad největší problémy mělo po válce v regionu zemědělství. Řada osídlenců neměla ani zkušenosti s hospodařením, a tak nebylo výjimkou týrání zvířat a podobné excesy. Čestnou výjimku tvořili chudí zemědělci, kteří do regionu přišli z chudých oblastí Slovenska.

Úřady sháněly brigádníky a pracovníky, kde se dalo. Na několik dnů se zavřely kanceláře a provozovny služeb a všichni museli jít sklízet úrodu. Nasazeni byli i vojáci. A jen co skončila krize okolo žní, nastala další. Nebyl nikdo, kdo by krmil dobytek. Část dobytka se dokonce musela přesunout do vnitrozemí. Pohraničí bylo tak vylidněné, že se o skot neměl kdo starat.

Úřady z pohraničních regionů posílaly náboráře do vnitrozemí. Například Cheb hledal osídlence ve Vsetíně nebo Valašském Meziříčí. Oblast okolo Skalné osídlili emigranti z Rumunska.

Složitá situace ale byla i v průmyslu. Důležité podniky se komunisté snažili přesunout do vnitrozemí. Ostatní se potýkaly s nedostatkem personálu nebo materiálu. Pivovarů bylo například dost, chyběl ale slad.

Odsun Němců paradoxně prospěl těžbě hnědého uhlí. Těžební firmy nemusely řešit žádné limity. Rozvoj hornictví pak do Sokolova a okolních měst přilákal pracovní síly. Ze začátku pracovali v dolech hlavně němečtí horníci, kteří byli vyjmuti z odsunu.