Dobu, kdy byli středem pozornosti lázeňští šviháci, přibližuje kniha Karlovarský patriot. Když se jejího autora Jaroslava Fikara zeptáte, co to je ulstr či trenchcoat, nezaváhá s odpovědí ani na vteřinku. Dlouhé hodiny totiž trpělivě poslouchal vyprávění pánských krejčích v jejich hantýrce.
Bez takto získaných znalostí by nemohl napsat svoji nejnovější knížku o historii Karlových Varů. „Jedním z posledních místních šviháků byl baron Johanna Schöneck,“ říká autor.
Jaké příběhy šviháků popisujete?
Mezi šviháky, jako byl v sezoně 1833 údajně nejkrásnější muž Ruska hrabě generál major Sergej Stroganov z Petěrsburgu, dále například princ Camil Rohan, který byl ve Varech celkem 57krát, uvádím v knize příběh asi nejznámějšího karlovarského šviháka, barona Johanna Schönecka. Po roce 1908, kdy se stal kapelníkem 120členné dechové hudby vojenské akademie West Pointu, mu v New Yorku říkali „Baron of Coney Island“.
Co bylo při psaní knihy o někdejších tradicích, karlovarských delikatesách, zaniklých řemeslech, méně známých rodácích a historii mostů nejtěžší?
Kromě obcházení archivů, sběratelů a muzejních fondů včetně textilního muzea bylo asi nejpracnější získat slovník, který používali nejen šviháci a parádivé dámy, ale také krejčí a módistky. Musel jsem nastudovat módní etiketu, která platila pro lázeňské šviháky, kteří se řídili jasně daným způsobem oblékání. Jejich „dress code“, to byly dokonale sladěné obleky, doplněné příhodným kloboukem a také hůlkou. Z módních časopisů a rubrik jsem moc nevyčetl, a tak pomohlo vyprávění krejčích. Jen tak jsem se dozvěděl, že třeba ulstr byl pánský jednořadový plášť s širokým límcem a velkými klopami, plátěný tříčtvrťák sportovního střihu s nárameníky a dvojitým sedlem. Podle společenské etikety nebylo možné ve společnosti odkládat sako ani rozepínat límec nebo košili. Rovněž chodit bez vesty byl prohřešek. A tak si šviháci brali v létě obleky bez podšívky a na konec sezony přibalili do kufru jednořadový plášť ušitý z jednobarevné kostýmové látky – gabardénu.
Naznačil jste, že karlovarský bufet Vindobona nabízel plněné žemle dávno před otevřením první restaurace McDonald’s v Americe. Jak to bylo?
Vindobona zřejmě bývala nejznámějším karlovarským bufetem všech dob. Králem mezi bufety. Stál na nejvíce vyšlapaném rohu města, na rohu dnešní Masaryčky a Bulharské v domě čp. 859. Místní mu říkali důvěrně „Matka Vindobona“. Dostali jste tu bramborák za jednu korunu, výtečné meruňkové knedlíky, rybí salát (10 deka za 1,90 Kč) nebo oběd za 10 Kč. Vindobona měla tradici od roku 1899 nejprve jako pekařství, pak cukrárna a nakonec Automat Karslbad. Byl to jeden z prvních podniků rychlého občerstvení v Čechách. S trochou nadsázky něco jako „karlovarský pradědeček McDonald’s. Fungoval už v době, kdy prarodiče budoucího zakladatele McDonald ́s Raymonda (Raye) Alberta Kroce (1902-1984), Barbora a František Krocovi, vedli v obci Stupno u Plzně vyhlášenou hospodu. Kroc si otevřel první restauraci v Chicagu až roku 1955. To už ale byl Automat Karlsbad zavedeným bufetem. Jak dokládá v knize unikátní fotografie z roku 1925, nabízel díky automatům nejen kávu, nápoje a zákusky, ale také plněné žemle podle chuti a dovednosti zákazníků za jednu až dvě koruny. A také pivo za korunu. Zákazníci se zde obsluhovali sami!
Když jsme u jídla, před více než půl stoletím mě maminka posílala do potravin pro karlovarský rohlík. Stával 45 haléřů. Co jste zjistil o minulosti této pochutiny?
Karlovarský rohlík byl také velkou kapitolou historie, kterou Karlovarský patriot zachycuje. Na pohlednice z Karlových Varů připisovali hosté k adrese různé dojmy. Objevil jsem jeden z nich, datovaný 10. července 1909. Popisoval pocity po ochutnání karlovarského rohlíku: „Kdo ve Varech neochutnal rohlík, nepochopí básníka, co o něm složil báseň.“ Karlovarský rohlík, k němuž těsto rozdělávali vřídelní vodou, našel cestu až na stříbrné podnosy vídeňského císařského dvora. V kavárnách pod vídeňským Prátrem mu ale prý přezdívali hanlivě Kleinersacher.
Co to byly jaterní verše?
Byly zaniklou tradicí. Šlo o umisťování pamětních desek se vzkazy významných hostů na skálu podél Goethovy stezky mezi Puppem a Poštovním dvorem. Říkalo se jim jaterní verše podle toho, co si slavní hosté v lázních léčili. Dnes na skále napočítáte desítky desek s verši a vzkazy slavných hostů. Na jedné z desek čteme oslavné verše Josefa Jungmanna věnované městu, další vzkaz zanechali „vďační Slováci“. Desku na počest zuřivého reportéra Egona Ervína Kische tu nechali umístit místní novináři. Mezi jaterními verši ta nejnovější deska připomíná, že zde pobýval básník Johann Wolfgang Goethe. Původně byl text čtyřverší jen v němčině. Od 29. dubna 2014 si mohou turisté díky Klubu přátel Karlových Varů přečíst jeho český překlad. Vytvořil ho karlovarský rodák, písničkář, spisovatel a současný předseda Českého PEN klubu Jiří Dědeček.
