„Když jsme s manželem, který tu dostal místo knihovníka městské knihovny, přišli dva roky po válce do Chebu, byli jsme postaveni před těžký úkol. Knihovna sice sídlila v krásné secesní budově, ale jinak jsme museli začít od začátku. Českých knih tu bylo málo a dětské? Těch jsme v regálech našli jen pár,“ vzpomíná Clotilda Douchová.
Její slova dokládá zápis tehdejší knihovní rady. Píše se tu, že v knihovně bylo jen 420 českých knih a pouhých 16 knih pro děti. Vedle toho tam bylo 60 tisíc německých svazků. Nacistická literatura později putovala do sběru a zbytek posloužil jako základ pro cizojazyčné knihovny v okrese i v dalších městech.
„Dodnes nezapomenu, jak nám dosavadní knihovník knihovnu předal. Tady máte klíče a ať se vám daří, řekl. Jak jsme později zjistili, v budově byl jeden pracovní stůl, jeden psací stroj a několik židlí. To bylo vše. Žádné kancelářské potřeby, papíry nebo tiskopisy. Žádná evidence. Nic.“
Nevzdala se a v knihovně pomáhala tajně
Po počátečním rozkoukání se do práce v knihovně zapojila i Clotilda. Tehdejší představitelé chebského národního výboru však o dalšího knihovníka nestáli. A to i přes skutečnost, že oba manželé patřili k těm nejpovolanějším. Absolvovali knihovnickou školu zakončenou státní závěrečnou zkouškou.
Clotilda se ale nevzdala a do knihovny chodila pomáhat tajně. Oficiálním zaměstnancem, ale pouze na okamžitou výpomoc, se stala až o několik měsíců později.
„Co jsem měla dělat? Sedět doma? Tak jsem se sebrala a začala v knihovně pomáhat. Bylo třeba nejen knihy zpracovat, abychom je mohli půjčovat čtenářům, ale i vymyslet celý systém půjčování a evidence. Chyběly seznamy s praktickými údaji i katalogy. Museli jsme zkrátka vytvořit základy, na kterých by knihovna mohla fungovat ne rok nebo pět let, ale několik desetiletí,“ vypráví Douchová.
A podařilo se. Díky znalostem, které načerpali při studiu knihovnické školy, se jim podařilo vytvořit systém, který fungoval až do nástupu počítačů.
Pracovali přes deset hodin denně, sháněli české knihy
Clotilda Douchová spolu s manželem tehdy pracovala v knihovně i více než deset hodin denně. Dopoledne vždy knihy zpracovávali, balili a razítkovali, odpoledne je ještě „horké“ půjčovali čtenářům. Zavedli čtenářské průkazy, sháněli české knihy, kde se dalo.
„Během tří dnů se po městě rozkřiklo, že knihovna má otevřeno a že půjčuje české knihy. Ve 14 hodin, kdy jsme otevírali, stála přede dveřmi vždy fronta. Lidé nám ty knihy doslova rvali z rukou. A do večera jsme opět nějaké svazky zpracovali a ráno začínali nanovo,“ usmívá se bývalá knihovnice, kterou prý tehdy těšilo, že i v tak těžké době si lidé v pohraničí našli čas na čtení.
Do šesti měsíců vybudovali manželé Douchovi v chebské knihovně i oddělení cizojazyčné literatury, kde shromáždili významná díla anglických, francouzských, německých i ruských spisovatelů.
Aby si na své přišli i malí čtenáři, začalo v patře knihovny poprvé sloužit i dětské oddělení. Počet čtenářů rostl závratným tempem.
„Kvůli knihovně jsme se i hádali. Jednou to bylo na cestě z oběda. Šli jsme hradebním příkopem a já po Karlovi dost důrazně žádala třicet tisíc korun. On mi oponoval, že tolik nemá. Lidé, kteří nás míjeli, nevěděli, že se bavíme o penězích pro dětskou knihovnu. Dívali se na nás dost vyděšeně,“ říká žena, která v chebské knihovně, kterou doslova vybudovala a postavila na nohy, prožila šedesát let.
Dobré jméno chebské knihovny šířila po celé republice spolu se svým manželem Karlem Douchou, který knihovnu řídil od roku 1947 do roku 1974, kdy byl z politických důvodů odvolán. V roce 2004 obdržela Clotilda Douchová Cenu českých knihovníků. V témže roce byla cena udělena in memoriam také Karlu Douchovi. Letos získala bývalá knihovnice Cenu města Chebu za zásluhy o rozvoj města v oblasti kultury.
