Akce se koná už třetím rokem a kromě potápěčů z Chebu se jí účastní i nadšenci ze Sokolova a Karlových Varů.
„To víte, že je v tom kus sebezapření. Je to pěkně studené. Člověk musí být opravdu zapálený, aby v prosinci vlezl do řeky,“ říká předseda klubu Jan Držmíšek.
Poté, co smočí kotníky v ledové Ohři, ale se smíchem upozorňuje všechny kolem, že příští rok se zimního plavání pod hradem zúčastní už jen jako nehrající kapitán.
Pak ještě překonat drobnou komplikaci v podobě bahna na dně, do kterého se žabím mužům boří ploutve, a za chvíli už hrstka skalních nadšenců vyráží směrem k hradu.
Z cesty podél řeky je podporují příznivci i zvědavci z okolí.
„Podobné akce jsou běžně k vidění ve velkých městech. Leckdy to jsou oficiální závody,“ vysvětluje další ze statečných, kteří si ledovou koupel nenechali ujít, Milan Bouška. Adventní akcí potápěči dokazují, že pro ně není zima překážkou.
Nadšence neodradí ani led
Podle předsedy Držmíška je od ponoru neodradí ani zamrzlá hladina, kdy má voda jen 2 až 3 stupně. „A to už pěkně zalézá za nehty,“ konstatuje. A i když není mráz ani sníh, na plavcích je vidět, že si společnou koupel v Ohři užívají.
Potápěčský klub v ChebuHistorie chebského klubu se začala psát v roce 1969. Tehdy ho v Chebu založil Pavel Beran. Nejvíce členů měl klub v roce 1982. Chebský klub tehdy získal oprávnění k provádění potápěčských prací, které drží dodnes. V roce 1997 se členové klubu účastnili záchranářských prací na povodních okolo města Hodonína. O rok později se klub zapojil do projektu mapování výskytu raka říčního. Nyní má kolem padesáti členů. |
Překonat chlad jim pomáhá neoprenový oblek. Ten je buď z takzvaného suchého neoprenu, který nepropouští vodu, nebo z neoprenu mokrého. „Ten sice vodu propustí, ale poté, co ji potápěč ohřeje vlastním tělem, už necirkuluje. Vrstvička teplé vody tak působí jako izolace,“ vysvětluje Držmíšek.
Potápět se členové chebského klubu jezdí všude tam, kde je alespoň trochu čistá voda. Dřív trénovali v křišťálově čisté přehradě Horka. Dnes jezdí hlavně na Jesenici. Nevynechávají ani přírodní či umělé nádrže v celé republice. Za svým koníčkem míří také do zahraničí.
Jednou za rok si neodpustí navštívit i řeku Ohři. Nejlepší čas nastává v období od května do června. „V tom období se řeka na čtrnáct dnů jakoby zázrakem vyčistí tak, že je voda téměř průzračná,“ pokračuje Držmíšek.
„Je tam spousta živočichů a ryb. Viděl jsem tam i obrovské živé škeble. Ale i harampádí. Přiznávám, že někdy je mi smutno z toho, jak člověk dokázal tenhle svět zaneřádit.“
Řeka skrývá poklady
Zvyk „uklízet“ nepořádek do vody je ale zřejmě starý jako lidstvo samo. Při toulkách korytem Ohře totiž potápěči narazili na poklady, které prokazatelně pocházejí z dob dávno minulých.
„Pod hradem jsme objevili hlavu původní sochy rytíře Rolanda. Kašnu v horní části náměstí Krále Jiřího dnes zdobí její replika. Nebo několik kamenných koulí a dalších ozdobných prvků, pravděpodobně z nějaké brány. Všechno jsme vylovili a předali do muzea,“ říká Držmíšek.
Na otázku, co ho na potápění láká, odpovídá jednoduše. „Pod hladinou zažívám skvělý pocit. Najednou zmizí věk i kila navíc. Člověk má možnost nahlédnout do jiného světa, který má svou zvláštní krásu. Kolem se vlní vodní rostliny, proplouvají ryby a třpytí se záblesky slunce. Ticho, klid a mír. Jako by i čas tady běžel pomaleji,“ dodává po krátkém přemýšlení.
