Antonín Benek

Antonín Benek | foto: Martin Stolař, MAFRA

Nedostatek pracovních sil trápí i mariánskolázeňského výrobce oplatek

  • 18
S nástupem logistických a výrobních center na západě Čech není snadné zajistit dost zaměstnanců ani do firmy, která pro velký zájem nestačí vyrábět oblíbené lázeňské oplatky

Továrna na výrobu oplatek Kolonáda je sice nejmenší závod koncernu Mondelez, jeho výrobky ale patří k nejznámějším. Ostatně v roce 2015 se stala Kolonáda nejdůvěryhodnější značkou v kategorii sušenek a oplatek.

Samotné lázeňské oplatky se v Mariánských Lázních vyrábí už 160 let. Jde o výrobce, který se může pyšnit zeměpisnou ochrannou známkou Mariánskolázeňské oplatky. „Pro nás tato známka znamená několik povinností. Jedná se o některé prvky receptury a tradiční způsob výroby, který musíme dodržovat,“ uvedl ředitel závodu Kolonáda Antonín Benek.

Jaký je mezi zákazníky zájem o lázeňské oplatky?
Od roku 2012 se zvýšil objem výroby téměř o 40 procent. Nestačíme vyrábět, chybí nám pracovní síly. Většina naší výroby se prodá v Česku a na Slovensku. To je náš rozhodující trh. Příležitostně se ale oplatky exportují i do zahraničí. Do roka vyrobíme zhruba 1400 tun lázeňských oplatek. Dvě třetiny z toho jsou oplatky mazané, to znamená plněné některou z krémových náplní. Třetinu pak tvoří ručně sypané oříškové lázeňské oplatky. Pokud jde o samotné oplatkové plátky, tak těch vyrábíme ročně desítky milionů kusů.

Které příchutě mají Češi a Slováci nejraději?
Zdá se, že ty tradiční. Čokoláda, vanilka, oříšek, kakao. To jsou takové stálice našeho sortimentu. V minulosti jsme ale vyráběli i jiné, například jablko - skořice.

Sto šedesát let výroby je poměrně dlouhá tradice. Co všechno se za tu dobu změnilo?
Poslední významnější změna v receptuře proběhla v devadesátých letech minulého století. Tehdy se nahrazovaly některé živočišné tuky rostlinnými. Stále se ale jedná o tradiční výrobu s vysokým podílem ruční práce.

Uvedl jste, že objem výroby stoupá, ale narážíte na nedostatek pracovních sil. Co to pro vás znamená?
Momentálně počítáme každou duši. Máme sedm desítek zaměstnanců, v naprosté většině jsou to naši vlastní, kmenoví pracovníci. Vypomáhají nám i naši bývalí zaměstnanci, v současné době v důchodu, kteří mají chuť a sílu.

Říkáte nejsou lidi. Jak dlouho ten stav trvá?
Od června loňského roku. Tehdy jsme zaznamenali velkou konkurenci na pracovním trhu. V okolí města vyrostla spousta logistických a výrobních center. V průmyslových zónách u Nové Hospody a v Ostrově u Stříbra vzniklo zhruba deset tisíc pracovních míst. Je to sice poměrně daleko, ale tamní firmy jsou lidem ochotné přispívat na dopravu, nebo poskytovat ubytování, proto se to dotklo i pracovních sil v Mariánských Lázních. Když jdete po městě, tak skoro na každém hotelu nebo prodejně visí cedulka: Přijmeme pokojskou, recepční, prodavačku. V Mariánských Lázních chybí obsadit zhruba 170 až 200 pracovních pozic.

Vy se spoléháte na vlastní kmenové zaměstnance. Proč?
Jsme producentem potravin a výroba u nás není úplně jednoduchá, proto preferujeme vlastní zaměstnance. I pracovníky najímané přes agentury vždy musíme sami zaučit. Navíc tady na pomezí Karlovarského a Plzeňského kraje, kde se nezaměstnanost pohybuje někde na úrovni dvou až tří procent, nejsou k dispozici ani ti agenturní pracovníci. A jsme malá továrnička na to, abychom zajišťovali dopravu nebo ubytování. Naši zaměstnanci také musí zvládat dodržování řady hygienických pravidel a dalších zásad. Potřebujeme od nich také jistou dávku loajality, protože měníme směnový režim. Někdy jedeme na dvě, jindy na tři směny. Takové zaměstnance si musíme sami vychovat.

Jak jsou na tom vaši zaměstnanci se mzdami?
Mzdy v potravinářství nemohou plně konkurovat výrobě autodílů a podobně. Přesto si ale myslím, že naše platy jsou srovnatelné. Letos jsme zaměstnancům přidali mimořádně 7,5 procenta plus další příspěvky za odpolední nebo noční směny. Takže se snažíme, aby naše mzdy byly konkurenceschopné. Navíc nabízíme našim zaměstnancům další benefity, jako je týden dovolené navíc nebo příspěvek na stravování a penzijní připojištění.

Jaký je podíl ruční práce při výrobě oplatek?
Klasickou lázeňskou spékanou oplatku musíme vzít v průběhu výroby do ruky čtyřikrát. Máme sice pečící automaty, ale z automatu musí někdo oplatkový plát vyndat a musí je kus po kusu zkontrolovat. Pekařky už mají cvik a ty vadné samozřejmě poznají. Pak se musí oplatky znovu vzít do ruky při posypávání. To se stále dělá ručně, je to tradice a zatím nikdo nevymyslel spolehlivý stroj. Při následném spékání pak musí obsluha vkládat do stroje ručně dvojici oplatek. Je to kombinace tradičního způsobu výroby lázeňských oplatek a strojové výroby. Pokud se jedná o oplatky mazané, je míra automatizace o trochu vyšší. Tady se ručně vkládají štosy oplatek do mazacího stroje. Namazané a zkompletované oplatky pak jdou automaticky přes balící stroj až do konečného balení.

Kterou z vyráběných oplatek máte nejraději?
Určitě ty klasické spékané s příchutí oříšku. Nejlepší je koupit si v našem obchodě na kolonádě teplou oplatku, pěkně do ruky. Jejich chuť a vůně prostě patří k lázním.

Mariánskolázeňský závod Kolonáda vedete zhruba rok, jaký byl příchod z Opavy do lázeňského města?
Přišel jsem z továrny Mondelez v Opavě. Tam je velká výroba s mnohonásobně vyšším objemem a širším sortimentem. Kolonáda je proti tomu maličká, nemůžeme se specializovat a všichni sedíme na více židlích. Přechod jsem ale zvládnul i díky pětadvacetiletým zkušenostem, které jsem před tím nasbíral kromě jiného i v Rusku nebo Bulharsku.

Jaká je podle vás budoucnost lázeňských oplatek?
Budoucnost je zajištěná. Na lázeňské oplatky je navázána řada emocí, proto ani změny stravovacích návyků nebo spotřebitelských trendů, na ně nebudou mít takový dopad. Vždyť pobyt v lázních si nikdo neumí představit bez rozpečené oplatky v ruce, její chuti a vůně.