Opustit Československo v roce 1951 nebylo bez povolení úřadů vůbec možné. Tehdejší komunistický režim nechtěl, aby lidé věděli, jak se žije na západě. Přesto se skupině tří odhodlaných mužů na podzim roku 1951 podařilo hranici překonat. I s vlakem plným cestujících, který unesli.
Ze 110 pasažérů se jich nakonec do Československa vrátilo jen 77. Ostatní se rozhodli zůstat v Německu.
Milena Šnáblová se jedenáctého září vracela jako každý jiný den odpoledním vlakem ze školy. Ještě 64 let po únosu vlaku si vzpomíná na nejrůznější podrobnosti.
„Vlak odjížděl pár minut po druhé hodině odpoledne z Chebu. Byl pěkný slunný podzimní den. Ve vlaku jelo několik mých spolužáků, lidé z práce a pár lázeňáků z Frantovek, kteří se jen chtěli podívat do Aše,“ vzpomíná Milena Šnáblová. Nikdo ještě netušil, jaké drama je na obzoru.
Kdy jste vlastně přišli na to, co se děje, že je něco jinak?
Z Chebu až do Hazlova, to je poslední stanice před Aší, šlo všechno úplně normálně. Jako každý jiný den. V Hazlově byla normální zastávka. Pak se vlak rozjel a kousek za Hazlovem znovu zastavil. To už jsme se divili proč. Ale bylo nám to docela jedno. Pak se vlak rozjel vysokou rychlostí. Bylo nám ale divné, proč jedeme tak rychle. Mysleli jsme si, jestli mu neselhaly brzdy, nebo něco takového. A najednou jsme byli v Německu. Ani jsme se nestačili bát. Vlak zastavil kousek za hranicí ve Wildenau. Všichni jsme koukali jako blázni. Pak přišel pan doktor Švec a začal nás uklidňovat.
Vlak svobody
|
Doktor Švec byl jedním z organizátorů akce. Jak jste věděla, že je to on?
Byl to známý ašský zubař. Navíc se naše rodiny znaly, s jedním z jeho synů jsem chodila i do školy. Ve vlaku jela v sousedním kupé i paní Švecová a jejich tři synové. V kupé měli spoustu kufrů. Bylo mi to tehdy divné. Paní Švecová mi jen řekla, že si kvůli hezkému počasí prodloužili prázdniny. Pan Švec s nimi z Chebu ale nejel, nastoupil později. Všechny nás uklidňoval slovy, že se nic neděje, že je vše v pořádku. A tak jsme dál seděli ve vlaku. Pořád jsme ale netušili, že jde o předem připravenou akci.
Co bylo dál?
Později se vlak znovu rozjel a dojeli jsme na nádraží v německém Selbu. Pořád jsme ale nevěděli, co se děje. Zůstávali jsme stále ve vlaku, ale už jsme si mohli odskočit na nádraží na záchod a nabrat vodu. Nikdo nás tam nečekal, samotní Němci byli strašně překvapení, stejně jako my. Ani nechtěli, abychom chodili. Až kolem jedenácté hodiny večer přijeli američtí vojáci. Dovezli nám jídlo.
Takže se o vás někdo postaral. Co jste od nich dostali?
Samé konzervy. Ale jídlo bylo dobré a chutné. Všechno bylo čisté, každý dostal příbor. Byly tam oříšky v plechovce, kompot, čokoláda a mleté hovězí. Tuším, že s rýží. Byly to takové základní věci a dostali jsme také nějaký džus. Ve vlaku jsme museli přespat. Až další den nás Američané odvezli do tábora Grafenwoerh.
Co se dělo tady? Vyslýchali vás nebo chtěli, abyste v Německu zůstali?
Tam to bylo fajn. Vzorná čistota. Bíle povlečené postele, na každé ležel ručník, zubní pasta, hřeben, mýdlo i kartáček na zuby. Bylo to pro nás příjemné, měli jsme pocit, že už nejsme úplně odstrčení. Hned jsme se šli umýt. Pak nás Američané pozvali do vojenské jídelny, kde jsme dostali najíst. Bylo to první pořádné teplé jídlo. Poprvé v životě jsem tady ochutnala biftek, k němu byly brambory a zelenina. V tom táboře jsme strávili jednu nebo dvě noci.
Vyslýchali vás tam? Jak tam s vámi jednali?
Když jsme tam přijeli, tak se objevili i lidé, tuším, že ze Svobodné Evropy. Pak si nás zvali jednoho po druhém. Chtěli vědět hlavně naše nacionále, a co na to všechno říkáme. Nakonec se nás ptali, jestli tam chceme zůstat. Kdo chtěl zůstat, toho od nás oddělili.
Vy jste se rozhodla vrátit se domů do Československa.
Byla jsem patnáctiletá holka. Stejně jako spolužačky jsem se chtěla vrátit. Co bych tam také dělala. I když samotný pan Švec mě už v Selbu na nádraží přemlouval, abych se nevracela domů. Že by se o mne postaral. A abych se toho nebála, že bych v Německu nezůstala dlouho sama, že by naši přijeli za mnou. Jenže já si to tehdy neuměla představit. Navíc jsme doma měli nádherné koncertní křídlo. Naši za něj zaplatili v roce 1925 rovných 20 700 korun. Neuměla jsem si představit, že by můj táta, který byl velký muzikant, od něj dokázal odejít. Tak jsem se vrátila domů. Táta mi později ale řekl, že by nechal křídlo křídlem a odešli by za mnou. Nemůžu říct, že by mne nepochválil, že jsem přijela zpátky, ale říkal mi, že jsem tam mohla klidně zůstat. Dneska si ale někdy říkám, jestli jsem tam raději neměla zůstat také.
Jak jste se vlastně vrátili zpátky?
Američané nás odvezli zpět na hranice a tam nás předali kolem 13. hodiny československým orgánům. Byla to ale strašná komedie. Jako puberťačce mi to tehdy přišlo strašně hloupé. Byl tam takový velký stůl a obě strany vyměřovaly, aby stál přesně prostředkem na hranici. Dokonce to měřili i metrem. Na každé straně hranice musela být přesná polovina stolu. Bylo to směšné. V Československu jsme museli každý říct své jméno. Pak jsme procházeli špalírem lidí z okresního výboru. Každý nám třásl rukou a říkal: „Tak tě vítám, to jsi ráda, soudružko, že už jsi doma.“ Bylo to hrozné.
Mělo to ještě nějakou dohru?
Přímo na hranicích nás naložili do dvou autobusů a odvezli rovnou na stanici Státní bezpečnosti v Aši. Tam nás začali vyslýchat. Na výslechy jsme čekali dole v přízemí. Já sama jsem přišla na řadu až v deset hodin večer. Dali nám čaj a nějakou housku. Pak nás estébáci odváděli nahoru. V prvním patře nás předali dalším a ti nás vzali do výslechové místnosti. Tam stála uprostřed židle a stoleček a v každém rohu silná lampa. Bylo tam několik lidí a chtěli po nás vědět, co jsme všechno v Německu viděli. Vyslýchali nás jako zločince, byl to nepříjemný pocit. Já jsem si nevzpomněla, že v tom americkém táboře jsem viděla tank. Okamžitě křičeli, že jsem zapřela tank. Vůbec jsem netušila, že je to pro ně důležité. Věděli o všem. Ve vlaku byla jedna paní, taková divná ženská to byla. Sama jsem ji viděla, jak lezla po chodbičce po čtyřech a tajně poslouchala, o čem se v těch kupátkách mluví. A ještě jsem si všimla, jak si všechno poznamenává.
To byl jediný výslech?
Jen tak to neskončilo. Později jsme seděli doma u oběda, najednou se otevřely dveře, přišel k nám úplně cizí člověk. Ten byl z StB. Doma jsme byli všichni strašně překvapení. Řekl, že ví o mém návratu z Německa a že by se mnou chtěl mluvit. Vzal mne vedle do pokoje. Tam se mne ptal zase na to, co už jsem jednou říkala. Bylo to strašně nepříjemné. A stalo se to asi dvakrát nebo třikrát. Trvalo to asi měsíc a půl. Dokonce si nás zavolali i ze školy na služebnu v Chebu. Jednou mě tam odvezli, nechali čekat na chodbě, byla mi strašná zima. Seděla jsem tam tři hodiny. Nevěděla jsem, co budou chtít, jak tam budu dlouho. Pořád se ptali na to samé, člověk neměl co jim říct. Byla jsem tenkrát z toho všeho taková napjatá, nikdy jsem nevěděla, kdy budou zase něco chtít. A stejně na tom byli i spolužáci, kteří v tom vlaku byli.
Co na vaše dobrodružství říkali ostatní?
O tom jsme vůbec nemluvili. Nikdo se ani na nic neptal. Všichni jsme měli strach. Nikdy jsme nevěděli, kdo zrovna poslouchá. Nikomu jsme nemohli věřit. Byla to hrozná doba. Ve vlaku s námi začal jezdit pán, o kterém jeden ze spolužáků věděl, že dělá u StB. Hlídali nás tehdy na každém kroku.
Setkala jste se později s někým z těch, kteří v Německu zůstali?
Nikdy jsem je už neviděla ani jsem se o nich nic nedozvěděla. Myslím ale, že třeba Švecovi neměli problém. Pan Švec sloužil za války v britské armádě jako zubař a uměl perfektně anglicky. Ani se o celém případu nikdy nemluvilo.
