Dýmající homoli opečovávala týden desítka nadšenců. Sdružení letos postavilo čtvrtý milíř v řadě, na který padlo čtrnáct kubíků smrkového dřeva.
"Kvůli lepší manipulaci se staví na rošt. Uvnitř má teplotu až osm set stupňů. My týden řídíme karbonizaci shora i zdola dírami, kterými ovlivňujeme přívod vzduchu. Čím je karbonizace pomalejší, tím kvalitnější uhlí dostaneme," popisuje Šperl.
Letos vydal milíř osm set kilogramů toho nejlepšího uhlí.
"Klidně se může i jíst, je výborné na detoxikaci organismu. Skvěle se na něm griluje a vůbec není poznat, že hoří. A když ho uhasíte vodou, můžete ho později znovu zapálit. Přesně takové se používá i do vzduchových filtrů," vysvětluje Šperl.
Uhlířina je podle něj pořádná dřina, do které se ne každému chce. Místní nadšenci se řemeslo naučili od kolegů z Německa, kteří jejich dílo jezdí každý rok kontrolovat.
"Milíř, to je radost. Zejména pak tehdy, když nám Němci závidí, že se nám povedlo lepší uhlí než jim," směje se Přemysl Šperl.
Členové spolku každý rok po vyhrabání milíře organizují také lidovou veselici, která návštěvníkům připomíná uhlířskou minulost Ašska.
