Kouzlu saní tažených psí smečkou propadl už jako desetiletý chlapec. „Tehdy jsem na závody ještě jezdil v doprovodu rodičů,“ říká musher. „Byli jsme rádi, když dojel zdravý,“ přizvukuje mu otec Rudolf Chlad, někdejší dlouholetý náčelník Horské služby Krušné hory. Dnes už syna „za ručičku“ vodit nemusí a ani nechce.
Mushering je specifický sport. „Když nechcete třeba na kolo nebo na lyže, prostě nejdete. Ale se psy prostě musíte. Takže to někdy vypadá tak, že tahají ven oni mě, než aby to bylo naopak,“ se smíchem tvrdí Rudolf Chlad mladší. Psí spřežení k horám podle něj prostě patří. „Se zvířaty trávíte spousty času při tréninku. Závody jsou jen takovou tou pomyslnou třešničkou,“ doplňuje.
Základem úspěchu při nich je souhra jezdce a spřežení. „Při závodech máme všichni stejné psy. Rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem je v umění namotivovat je k dobrým výkonům. Musíte vycítit, jakou náladu zvíře má, a od toho odvíjet trénink. Když nebude chtít jet rychle, prostě nepojede,“ vysvětluje musher.
Spoléhá na saňové psy
V jeho kotcích na každou návštěvu štěká deset evropských saňových psů. Je to rasa speciálně vyšlechtěná právě pro mushering. „Říká se tomu účelový kříženec,“ vysvětluje Rudolf.
Když začínal, spoléhal se na klasické husky. Teď na své psy, kterým jsou nejpodobnější asi ohaři, nedá dopustit. Jsou nejen rychlejší než husky, ale hlavně povahově úplně rozdílní.
„Dám příklad. Husky jste nemohl mít na volno. Vždy buď na řetězu, nebo zapřažené v saních. A saňoví psi? Mám svých deset psů u nohy, o kousek dál kolega dokonce se dvanácti psy. A oni si jeden druhého prostě nevšimnou! O nějaké agresivitě nemůže být řeči,“ chválí své tahouny musher.
To, že si vybral sport, který leží na okraji zájmu a vyhledávají ho jenom jeho skalní fanoušci, nebere jako nějaké neštěstí. „Samozřejmě by bylo fajn, kdyby se mi podařilo ulovit sponzora například na krmivo pro psy. Jenomže na druhou stranu na podobné lovy nemám čas. A možná to ani neumím. Takže všechno hradím ze svého,“ říká Rudolf Chlad.
Stejně jako všichni sportovci mají i musheři své Mekky. Jednoznačně jsou to závody na Aljašce. „Například Yukon Quest,“ zasnil se Rudolf Chlad junior. „Anebo už zmiňovaná Alpentrail,“ doplnil jeden z těch zeměpisně bližších závodů.
Na něj by se chtěl ostatně v příštím roce vrátit a vylepšit šesté místo ze svého prvního účinkování v závodě dlouhém téměř 400 kilometrů. „Prožitek z takových akcí je podobný tomu, jaký zažívá horolezec v okamžiku, kdy dobude vrchol hory. Je to prostě adrenalin,“ dodává nadšeně úspěšný musher.
Pokud se bude o lepší umístění v Alpentrailu příští rok pokoušet, bude tomu ale muset podřídit prakticky celoroční přípravu sebe i psů. „Na podobné dálkové závody je totiž hodně specifická,“ dodává.
