Když se Ukrajinka Naďa Listopadová dostala v roce 1944 do lágru ve Svatavě, bylo jí dvacet let. Zatčená však byla už o dva roky dříve, protože se po napadení Sovětského svazu Německem zapojila do odbojové činnosti.
Prošla si několika věznicemi včetně koncentračního tábora v Ravensbrücku a vždy se pokusila o útěk. Ze svatavského lágru se o to snažila počátkem ledna 1945.
„Již den předtím se na něj připravila: benzinem opatrně smyla ze svého pláště označení, aby nebyla při útěku nápadná. Kamarádky jí daly něco málo k jídlu a lepší boty. Také byla domluvená s Willym Thiemem z Berlína, jedním z továrních mistrů, který se rozhodl jí pomoci,“ popisuje Vladimír Bružeňák.
Naďa přelezla plot a podařilo se jí dostat se až do Nového Sedla, kde mistr Thiem bydlel. Zaklepala na jeho dům a otevřela jí mistrova hospodyně. S Thiemem se domluvili, že bude předstírat, že je jeho sestra, která utekla z Berlína před bombardováním.
„Thiemově bytné se zatím zdá ta jeho „sestra“ podezřelá. Má krátké vlasy, je hubená, nemá spodní prádlo, tři dny už nevyšla z domu. Naďa tuší, že tahle žena ji udá. Utíká proto na vrátnici do sklárny, za Thiemem.
Ten se po poradě s polskými dělníky rozhodl, že Naďu přemístí do továrního hotelu, kde se měla ptát po jedné Ukrajince, která tam pomáhala v kuchyni. Podaří se a Naďa se v bezpečí ukryje u ukrajinské pomocnice Marie,“ uvádí historik.
Mladá žena se rozhodla nikoho nezradit
Naďa plánuje, že se pokusí jako Němka dostat dál na východ, vstříc Rudé armádě. Zajde si na jídlo do hostince, kam ovšem přijde hlídka německých četníků a kontroluje průkazy. Naďa jej samozřejmě nemá, je zatčena a dostane se až na karlovarské gestapo. Tam poznají, o koho jde.
„Naďa se však rozhodla, že nezradí nikoho z těch, kdo jí v útěku pomáhal. Nepomáhaly nadávky, bití, vyhrožování,“ říká. Gestapáci ji naloží na vůz a odvezou zpět do Svatavy, kde musí stát tři dny na apelplacu s cedulí Vrátila jsem se z dovolené.
Podle Vladimíra Bružeňáka se poté prameny v popisu jejího osudu na konci války různí. Některé mluví dokonce o tom, že měla být pro výstrahu popravena, ale díky pomoci svých spoluvězeňkyň získala identitu mrtvé německé vězeňkyně, s jejímž jménem a číslem poté Naďa přečkala život v táboře až do konce války.
„Její životní utrpení ale nebylo zdaleka u konce. Velká část občanů Sovětského svazu, kteří byli za války v německém zajetí, byla pokládána stalinským režimem za zrádce, za ty, kdo řádně nebojovali a řádně za vlast nepadli. Proto se mnoho těch, kteří peklo německých lágrů přežili, setkávalo s nepochopením, odsouzením a často končili v dalších věznicích a táborech, tentokrát ve své vlastní zemi,“ vypráví historik.
Od Nadi se odvrátila i její rodina a vyhnala ji. Kvůli její válečné činnosti totiž otci vypálili dům. Odjela tedy do Lvova, kde začala na univerzitě studovat jazyky. Koncem čtyřicátých let už zřejmě byla v hledáčku NKVD, což byla sovětská tajná bezpečnost. V březnu 1948 dostala korespondenční lístek z Itálie, a to od přátel z válečného odboje. Pro NKVD to byl důvod k zatčení a výslechům.
Další mučení, tentokrát v Sovětském svazu
„Šest dní a nocí ji tu drželi, opět byla bita, opět ji mučili. Snažili se z ní vytlouct přiznání, že je agentka cizích služeb, že za války zradila vlast Němcům. Ubohá žena zažívala už poněkolikáté takové trýznění, poprvé však od příslušníků svého vlastního národa,“ říká Vladimír Bružeňák.
Naďa skončila v táboře na Sibiři a domů se mohla vrátit až po Stalinově smrti v roce 1953. Podle historika na ní však nadále lpělo stigma nepřítele lidu, zrádce vlasti a politického vězně.
Není hodna zájmu spisovatelů
Zájem o její příběh projevil východoněmecký spisovatel Eberhard Panitz, ale při jeho návštěvě ve Lvově jej tamní stranické orgány důrazně upozornily, že by Naďa Listopadová neměla být hodna jeho dalšího zájmu. Spisovatel dostal strach a odjel. Bývalá vězeňkyně neměla peníze, vyhodili ji z bytu a všechny své vzpomínky, fotografie, deníky a knihy musela uložit v kufrech na nádraží.
Její příběh zaujal i Václava Němce, učitele, který se zabýval regionální historií a v 60. letech mapoval tábor ve Svatavě. S Naďou Listopadovou si psali, ale většinu jejích vzpomínek tehdy nesměl nikde zveřejnit. Například v dopise z roku 1965 se ptá, proč ji raději ve Svatavě nebo Ravensbrücku nezabili.
Podle Vladimíra Bružeňáka musela být zlomená a nešťastná. Zájem Václava Němce přivedl Naďu zpět do Československa. Navštívila Prahu a Svatavu, ale příliš radosti ji tady nečekalo.
„Krom množství slz prolitých ve Svatavě za všechny své kamarádky, které jí vzal nacistický i komunistický režim, prožila i zklamání ze svých bývalých českých přátel a spoluvězeňkyň. Václav Hanuš, Dobromila Vrábcová a další jí odmítli dát potvrzení, že byla svatavskou vězeňkyní, a ona ho tolik potřebovala, aby ze sebe konečně sňala znamení zrádce,“ popisuje historik.
Podle něj zřejmě nechápali Nadinu situaci, respektive to, že v zemi dávané všem v Československu za vzor cti, spravedlnosti, blahobytu a morálky může být někdo bez práce, bytu a peněz. Možná se prý báli, možná jí nevěřili.
„Po několika hodinách prosení jí Bohumila Faltysová potvrzení vydala, Václav Hanuš pak napsal, že ji v táboře viděl. Po dalších slzách připsal, že byla politickou vězeňkyní,“ říká historik.
Po roce 1965 přestala Naďa Václavu Němcovi psát. Co se s ní stalo, je otázkou. Vladimír Bružeňák její příběh do knihy zařadil a domnívá se, že v jejím osudu jako by se zrcadlila celá tragédie 20. století. Kniha Ve stínu Krušných hor vyjde 5. května.
