Zřícenině chyběla střecha i okna, podlahy se propadly. Opadaná omítka odhalovala kamenné kvádry, které stavitelé použili při stavbě zdí.
„Přišlo to jako blesk z čistého nebe,“ vzpomíná František Hupka na okamžik, kdy se dozvěděl, že zbytky starého zámečku, které jeho rodina koupila společně s okolními loukami, je vlastně pozůstatek významné historické památky.
„Rodiče se odstěhovali z města na vesnici a chtěli začít hospodařit. Vůbec jsme netušili, že na našem pozemku máme bývalé šlechtické sídlo. Stáli jsme před rozhodnutím, co dál.“ Hupkovi dlouho neváhali a rozhodli se památku zachránit.
„Nejprve jsme museli vynosit ven všechno, co bylo uvnitř. Propadlé podlahy, střešní tašky, popadané trámy,“ vypočítává František Hupka práce, kterými opravy zahájili.
Trvalo rok, než se podařilo zbytky bývalého šlechtického sídla vyčistit. Pak přišli ke slovu památkáři, kteří v ruinách stavby a v jejím okolí pátrali po historických artefaktech. Ti zjistili, že se opravdu jedná o pozůstatky hrádku, který podle první zmínky musel být založen někdy před rokem 1537.
S opravou památky pomáhají ministerstvo i kraj
Od roku 2010 je zřícenina zámku chráněna jako kulturní památka. Díky tomu částečně pomáhá s opravami Ministerstvo kultury České republiky a Karlovarský kraj.
„Polovinu už máme pod střechou. Tu jsme museli udělat komplet novou. Nechybí nová okna. Teď nás čekají podlahy, stropy, omítky, elektroinstalace, topení, voda,“ vypočítává Hupka, který každý víkend míří z Plzně, kde pracuje, za rodiči do Kopanin na Ašsko.
„Vím, je to běh na dlouhou trať. Doufám, že se muzea, které tu plánujeme otevřít, alespoň dožiju,“ směje se.
S vybavením muzea tak trochu spoléhá na místní obyvatele. „Určitě se v okolí zachovaly nějaké věci, které se k zámku v Kopaninách nějak vztahují. Ať to jsou fotografie, obrázky, dokumenty, hrábě, vidle nebo třeba zemědělská technika. V tom bychom potřebovali pomoci od lidí, kteří tu žijí léta a možná vědí, kde exponáty hledat. Sami jsme také leccos objevili, podkovy, petlice, ale zatím není čas na podrobnější zkoumání,“ vysvětluje.
Opravovat historickou budovu přináší nejen světlé okamžiky, ale často i zklamání. „Už jsem si tolikrát vyčetl, proč jsem se do toho pustil. Měl jsem období, kdy jsem zahodil nářadí a nešel se tam půl roku podívat. Ale nedalo mi to a pokračuju,“ říká a přiznává, že má fajn pocit, když se podívá na fotky a srovnává, jak to vypadalo tehdy a jaké je to nyní.
„A trochu jsem i hrdý, kam jsme to společně s rodinou dotáhli. Navíc jsem přišel na to, že pro mne je to ohromný relax. Shodím oblek a vezmu do ruky lopatu. Neznám nic lepšího. A co mě žene dál? Touha něco svýma rukama ovlivnit, něco udělat. Zanechat po sobě dědictví dalším generacím,“ dodává.
Zámek patřil Zedtwitzům, významné šlechtické rodině, která vlastnila v Ašském výběžku rozsáhlé majetky. Nejspíše byli zakladateli hradu, o kterém je v dobových listinách první zmínka v roce 1537. V roce 1678 byl hrad rozšířen. Posledními majiteli byli Franz Josef von Zedtwitz a jeho syn Franz Xaver Zedtwitz, přírodovědec, spisovatel a novinář, který padl v roce 1942 u Sevastopolu.
Zámek byl vyvlastněn v roce 1945 a svěřen do správy státnímu statku. Od té doby chátral. Od roku 2010 je zřícenina zámku chráněna jako kulturní památka. Rekonstrukce začala o tři roky později.
