Socha bílého jelena na Kladské. Každý, kdo ho zastřelí, podle pověsti do roka...

Socha bílého jelena na Kladské. Každý, kdo ho zastřelí, podle pověsti do roka zemře. | foto: Petr Przeczek, 5plus2.cz

Osada Kladská vypadá jako švýcarské pohraničí na prospektech cestovek

  • 1
Malá švýcarská perla uprostřed Slavkovského lesa. I tak se dá označit malá osada Kladská. Místní domy vypadají stejně jako tyrolsko-švýcarské pohraničí na prospektech cestovních kanceláří. Objevily se tady až na konci 19. století díky novému majiteli, šlechtickému rodu Schönburg-Waldenburg.

Oblast kdysi sloužila jako zásobárna dřeva a vody pro nedaleký hornoslavkovský důlní revír. Na počátku 16. století se musela zajistit dodávka další vody, kterou horníci potřebovali.

Hanuše Pluha z Bečova, majitele panství, napadlo vybudovat kanál, který by ji do Horního Slavkova dopravil. V lesích nedaleko dnešní obce Prameny proto nechal postavit velký rybník. Původně nesl jméno Pluhovský, později se mu říkalo také Černý nebo Královský. Název Kladský pochází až z pozdější doby.

Právě odtud vytékala voda Dlouhou stokou až k dolům. Samotný kanál je v současné době národní kulturní památkou. V roce 1866 byla Kladská s okolními lesy nabídnuta v dražbě za 660 tisíc zlatých. V roce 1873 ji koupil princ Otto Friedrich Schönburg-Waldenburg.

V té době na Kladské kromě rybníka zásobujícího Dlouhou stoku stála hájenka s několika hospodářskými budovami a parní pila. Nový majitel začal celou oblast rozvíjet.

Ze Švýcarska přes Vídeň do Čech

Na světové výstavě ve Vídni v roce 1873 obdivoval pavilony ve švýcarské expozici postavené v alpském stylu. Nakonec je zakoupil, nechal rozmontovat a dopravit právě na Kladskou. Na správné sestavení domů dohlížel švýcarský stavitel. Nové domy v tyrolsko-švýcarském stylu se staly chloubou Kladské.

„Hlavní dominantu tvořil lovecký zámeček postavený v letech 1875 až 1877. Tvoří jej přízemní stavení s patrovými nárožními ryzality a půdní nástavba. Vše je ze dřeva. K sestavení se nepoužily žádné železné díly,“ říká regionální historik Luděk Jaša.

Princ Otto Sigismund Schönburg-Waldenburg.

Vnitřní vybavení zámečku bylo precizně vyrobené. O jeho kráse svědčí i výrok náměstka ministra národní obrany Václava Thoře na začátku 50. let minulého století, když navštívil kancelář velitele zdejšího vojenského prostoru. Při pohledu na výzdobu prohlásil: „Zatraceně, takovou pracovnu nemá ani ministr národní obrany.“

Princ nechal Kladskou parkově upravit, mířili sem turisté z nedalekých Mariánských Lázní. Největší rozmach celá lokalita zaznamenala v dobách jeho syna a hlavně vnuka Otty Sigismunda Schönburg-Waldenburga (1866-1936).

Kladská se stala vyhlášeným výletním místem. Vznikla tam i druhá největší obora v českých zemích, kde žilo údajně přes tisíc kusů vysoké zvěře. Princ dával přednost lovu před dřevařskou činností.

Aby nikdo nerušil zvěř, nesmělo se z Mariánských Lázní jezdit přímo na Kladskou auty. Každý musel oklikou přes Prameny. Nikdo neměl výjimku. „Dlouhou zajížďku musel absolvovat i prezident Tomáš G. Masaryk, který Kladskou navštívil 31. července 1927. Do Mariánských Lázní se pak vrátil pěšky,“ uvádí Jaša příklad toho, jak kníže chránil zvěř.

Princ skolil bílého jelena a do roka zemřel, jak pravila pověst

Mezi myslivci panuje už stovky let pověst, že každý, kdo zastřelí bílého jelena, do roka zemře. Jeden majestátní kus žil i v oboře na Kladské. Princ jej zastřelil a do roka zemřel (11. listopadu 1936).

„Podle lékaře Sigismunda Olberta, který jej ošetřoval, ale za smrt mohlo jeho slabé srdce, které ho léta trápilo,“ poznamenal historik Luděk Jaša.

Rodina pak prince Ottu Sigismunda Schönburg-Waldenburga na jeho přání pohřbila na milované Kladské do hrobky na malé vyvýšenině nad zámečkem. Pohřben byl v zelených bačkorách.

Po smrti ale nenalezl klid. Na jaře 1945 hrob násilně otevřela skupina amerických vojáků, když hledala ukryté zlato. Podruhé pak jeho hrob znesvětili českoslovenští vojáci, když byla Kladská součástí vojenského výcvikového prostoru. V hrobě ale našli pouze nabalzamované tělo. Hrobka pak byla zabetonována, aby se předešlo dalším nájezdům vandalů.

Pověst o bílém jelenovi připomíná i socha umírajícího jelena od sochaře Antonína Kalvody. Zámeček byl po druhé světové válce zkonfiskován a až do roku 1958 tvořil součást vojenského výcvikového prostoru. Rozvoj Kladské pak začal až po vzniku CHKO Slavkovský les a naučné stezky okolo Kladského rybníka.