Rodinný podnik, stará roštová pec, smrkové či březové dříví – tak se vyrábí chléb z Dolního Rychnova. Dům s trochu větším komínem jinak ze zástavby rodinných domků nijak nevyčnívá.
Z jedné strany dvora vyskládané dřevo, na druhém konci otevřené dveře dovnitř. Těmi si lidé do dřevem a pečivem provoněné pekárny chodí pro čerstvý chléb. Třeba i o půlnoci.
Na tradičním pečení v peci na dřevo si Antonín Baborovský, majitel pekárny, zakládá.
„Skoro nikdo to už nechce dělat tímhle způsobem. Nenapeče se toho tolik, má to ale svoje. Obyčejně ale tahle tradice umře s těmi staršími. Uvidíme, až jednou já natáhnu dřevěné sako, jestli se někdo po mně najde. Snad ano,“ říká Antonín Baborovský s nadsázkou.
Upéct várku padesáti bochníků trvá tři hodiny
Práce to není jednoduchá – zapálit dřevo, které se nejdřív vyskládá na rošt, nechat ho vyhořet, až se pec ohřeje na víc než 300 stupňů, vymést, nechat zchladnout na 220 stupňů a na ten samý rošt, kde se pálilo dřevo, vysázet v jedné várce padesát vyválených a nakynutých bochníků. Když se upečou, vše se znovu opakuje. Jedna várka trvá zhruba tři hodiny.
„Hotovou ji máme třeba v jedenáct večer. To si k nám můžou lidé přijít pro čerstvý chleba,“ dodává pekařova nevlastní dcera Marina Kovalenko. Přestože je na rodičovské dovolené, v pekárně pomáhá, jak to jde.
„Pracujeme tu všichni z rodiny - matka, bratr peče, otec rozváží. Máme ještě brigádníky. Není to lehké padesátkrát chleba nasázet na pekařské lopatě a zase ho vyndat. Někomu pak navíc vadí horko. A je to také o kvásku, nemůžeme ho nechat jen tak, každý den tu někdo musí být,“ vysvětluje Kovalenko.
Za pravdu jí dávají i slova Antonína Baborovského: „Když jsme začínali, bylo nás pět a za měsíc už jsem zůstal sám. Není to lehká práce. Pak lidi odešli v souvislosti s krizí a teď už tu peče jenom rodina.“
S nápadem obnovit pekárnu přišel Antonín Baborovský v roce 1992 a pomáhal mu v tom tehdy jeho tatínek – vyučený pekař, ale také pan Novobylský, bývalý mistr v sokolovské pekárně. Oběma bylo tehdy dohromady už 150 let.
„Pracoval jsem v rychnovské sklárně jako můj táta. Když pak padla, dělal jsem chvíli přidavače u zedníků a pak jsem se rozhodl pekárnu s tátou obnovit. Říkal mi, že to nebude lehké, a taky nebylo. Lítal jsem v tom první dva roky jako slon v porcelánu,“ vzpomíná Baborovský.
Chleba se v jeho domě pekl už za druhé světové války, z té doby také pochází pec, ve které se tu peče dodnes. Tehdy dům vlastnil Němec Rudolf Hackl. V roce 1945 sem otce Antonína Baborovského přidělili jako národního správce.
„To se asi Hacklovi nelíbilo. Odešel sám. Co mi říkal táta, vyměnil krávu za koně, naložil ho a zmizel do Německa,“ vypráví pekař. „Po něm tu čtyři roky pekl táta, než začaly vznikat větší pekárny a tátovi to sebrali.“
Rodina v domě však bydlet zůstala a s ní i původní pec. Tu ale později současný majitel na nějaký čas dokonce rozmontoval. Z nadzemního sklepa, kde bez využití stávala, si totiž tehdy udělal kotelnu, protože bylo těžké velký dům vyhřát.
Teď už opět stojí na svém místě a peče třeba žitný chléb – tím začala novodobá historie pekárny. „Nikdo ho ale nechtěl, tak jsme s ním přestali. Po čase ovšem začali chodit lidi, že jim chutnal. Musel jsem si vzpomenout na recepturu, kterou mě ti dva pekaři naučili. Nikam jsem si to tehdy nepsal. A tak jsem zkoušel a zkoušel,“ říká Baborovský.
Ten správný žitný kvásek se tu přiživuje už dvacet let a chleba, který se z něj peče, získal v roce 2013 ocenění Regionální potravina roku. Před lety k chlebům přibylo i sladké pečivo, což byl zase zájem manželky pana Baborovského
„Pečeme ho dva dny v týdnu. Máme na to poučku, kterou také říkám lidem, aby si to zapamatovali. Tři S, tedy sladké ve středu a v sobotu,“ dodává Marina Kovalenko a zároveň radí, že pokud chtějí mít lidé jistotu, že si pro čerstvý chleba nepůjdou zbytečně, stačí zavolat.
