V oplatkárně na karlovarské třídě T. G. Masaryka mají při filmovém festivalu o...

V oplatkárně na karlovarské třídě T. G. Masaryka mají při filmovém festivalu o odbyt postaráno. | foto: Martin Stolař, MAFRA

Na filmy není čas, shodují se podnikatelé. Při festivalu se nezastaví

  • 0
Karlovarský mezinárodní filmový festival je jako mince. Také má dvě strany. K jedné patří hosté a ke druhé ti, co jim vytvářejí zázemí. Někdo tak prožije deset dní festivalu při sledování filmů a na večírcích, jiný při uklízení ulic či při čekání na zákazníky. K těm druhým patří například metaři.

Počišťovač pan Karel, jak se metařům oficiálně říká, byl se svojí kárkou, kterou tlačil v centru města, vidět v reflexní vestě s nápisem AVE už zdaleka.

„Ve Varech bývá o festivalu strašný čurbes. Lidé odhazují všechno možné. Sotva uklidím rajony, na které mne pošle pan vedoucí, tak můžu začít znova,“ posteskl si. Na festivalovou směnu nastupuje v šest hodin ráno, kdy se někteří VIP hosté teprve vracejí z večírků, na nichž sponzoři festivalu servírují ten nejkvalitnější alkohol.

Pro některé obyvatele Karlových Varů je metař Kája ta největší a hlavně nejužitečnější hvězda.

Když se řekne Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary, tak si zaměstnanec restaurace Retro pan Tomáš vybaví dvě věci: zdvojené až ztrojené směny v kuchyni a Pražáky.

„Většinou jich přijde velká skupina, jídlo chtějí mít hned na stole a okamžitě, že to u nás v Praze... Je to jako kdybych přijel do hlavního města a hned všem hlásil, že jsem z Varů. Ale tím nechci Pražáky urážet, sám mám na autě pražskou značku,“ uvedl Tomáš.

Místo scén z oscarových filmů, na které nemá čas, se mu vybavují scény se zákazníky, připomínající grotesku. Zimomřivý host si například přeje otevřít na předzahrádce slunečník, ale za pět minut se dožaduje jeho stažení.

„Jsem šťastná, když se stačím napít“

Teplé karlovarské oplatky nabízí na třídě TGM dvě prodejny. V jedné z nich byla ve středu za pultem Gabriela Kordová.

„Celý den není čas se ani najíst. Na druhé straně je to dobré na figuru, protože zhubneme,“ usmívala se unavená prodavačka. Denně po prodloužené směně prchá domů, aby byla rychle pryč z festivalového chaosu.

Kamenné prodejně oplatek konkuruje stánek na hlavní přístupové cestě k festivalovému paláci Thermal. Ten je se svým červeným kobercem vidět od stánku jako na dlani.

O filmech se prodavačce Lence může jen zdát, protože je stánek otevřený od šesti ráno do devíti večer. Festivalové dění sleduje doma v televizi. „Jsem šťastná, když se v práci stačím napít.“

Pouze několik desítek metrů má od sebe vzdálené nafukovací kino Espace Dorléans majitel knihkupectví v ulici I. P. Pavlova, knihkupec Michael Suljakovič. Postěžoval si, že za ním za celou dobu trvání festivalu přišel do prázdného obchodu jediný festivalový host.

„Všichni mají navigaci v chytrých telefonech, takže není žádný zájem o mapy. A knihy nemají budoucnost, protože je vše na elektronických nosičích. Do pěti let ztratí prodej knih smysl,“ prorokoval podnikatel. Na festival se nedostane ani v sobotu nebo neděli, protože tou dobou je v další práci, aby se vůbec uživil.

Smutní jsou i majitelé kočárů, kolem kterých u hlavní pošty proudí davy lidí k Thermalu. Je mezi nimi spousta batůžkářů. „Nemají ani na ubytování, natož na vyhlídkovou jízdu“" naříkají si kočí. Každé ráno vidí, jak se baťůžkáři probouzejí v protějším parku, kde nocují zadarmo.