Migrační krize. Slovní spojení, které v poslední době použil snad každý. Politickými komentátory počínaje a štamgasty u piva konče. Snad každý má na příliv uprchlíků nějaký názor. Jen málokterý z nich je ale podložený osobní zkušeností.
Tu má jen hrstka Čechů, kteří buď působí v humanitárních organizacích, nebo, jako v případě policistů Jana Budíka a Tomáše Eisenkolba, pracují takříkajíc na druhé straně barikády.
V Makedonii pracovali v době, kdy se uzavírala takzvaná balkánská cesta. Tedy v období, které bylo velmi vypjaté a bohaté na nejrůznější, vesměs však drobné, incidenty. V paměti možná zůstala situace, kdy se stovky běženců pokusily překonat rozvodněnou řeku.
Co vás přimělo zúčastnit se policejní mise v Makedonii?
J. B.: Přihlásili jsme se do personální zálohy pro zahraniční mise a na základě vyhodnocení jsme byli vybráni. Chtěli jsme se aktivně zapojit do problému, který se týká budoucnosti Evropy a vše vidět na vlastní oči a zažít na vlastní kůži.
T. E.: Pro mě to byla velká výzva zažít něco nového, něco o čem jsem doposud pouze četl v literatuře a dost dobře jsem si nedovedl představit skutečnost, kterou jsem pak v Makedonii zažil.
Na hranicích jste působili v době, kdy došlo k největší eskalaci napětí. Byla situace skutečně tak dramatická, jak jsme mohli vidět v televizních reportážích?
J. B.: Nevěděli jsme, co a jak česká média komentovala k incidentu, který se týkal například prolomení brány umístěné na kolejích. Dle nás makedonská policie tento incident zvládla bravurně a excelentně. Po prolomení brány místem prošlo několik osob, které byly ihned vráceny zpět na řeckou stranu. Makedoncům se podařilo ve velmi krátké době, takřka do několika minut, vrátit bránu na její původní místo.
T. E.: Na místě prolomení působila pořádková jednotka policie z hlavního města Skopje. V době, kdy imigranti bránu poškodili, jsme s kolegou psovodem asistovali tamní policii a dohlíželi na průběh incidentu. Také jsme zajišťovali bezpečnost tohoto místa.
Z doby vašeho nasazení je známý případ, kdy migranti obešli plot a do Makedonie pronikli přes rozvodněnou řeku. Byli jste u toho? Případně, co víte o tomto incidentu?
Informace o tom, že má k něčemu takovému dojít, se dostala i k nám, k českému kontingentu. Dostali jsme ji večer předtím, než došlo k vniknutí migrantů na makedonské území. Byl to náročný den, protože jsme byli v časovém presu a mnoho záležitostí se řešilo takzvaně za pochodu. Docházelo k rychlému přeskupování sil jak samotné armády, tak policie jako takové. Místo, kde došlo k vniknutí migrantů na makedonské území, jsme znali velmi dobře. Neustále jsme získávali aktuální informace, takže komunikace byla stoprocentní. Makedonské policii se podařilo zadržet ohromné množství migrantů v mnohačetných skupinách. Tyto zadržené osoby jsme hlídali. Armáda pak zadržené osoby odvážela nákladními vozidly zpět do Řecka. Byl to asi nejnáročnější den za celou dobu působení na misi. Jednak to bylo dáno náročností terénu, neustálého přemisťování a také tím, že jsme měli po velmi dlouhou dobu kompletní výstroj tak, jak ji známe z České republiky.
Jaké byly vztahy mezi hlídkujícími policisty a běženci? Setkali jste se někdy s otevřeným násilím vůči vám?
My jako policie jsme k běžencům přistupovali jako k lidem, kteří porušili zákon, kdy neoprávněně vstoupili na území cizího státu. Zajišťovali jsme bezpečnost svoji a svých kolegů. Prováděli jsme bezpečnostní prohlídky migrantů, prohlídky jejich osobních věcí. V případě nalezení nebezpečných předmětů jsme jim je zajistili. Eskorty emigrantů prováděla většinou armáda, která je převážela zpět do Řecka. S otevřeným násilím vůči nám jsme se po celou pobytu nesetkali. Pouze občas naznačovali gesty výhrůžky. Při porušování zákonů migranty byl přístup českých policistů profesionální.
Hodně se také propíralo údajné násilí policistů na běžencích. Setkali jste se s takovým případem?
My jsme se osobně s násilím na běžencích nesetkali.
Jak vás brali místní lidé?
J. B.: Problém, kdy přes Makedonii proudí emigranti, trvá již tři roky. Z tohoto důvodu si na to již místní obyvatelé zvykli a stejně tak nás brali. Je to různé, někteří lidé byli rádi a ocenili, že jsme na místě, snažili se s námi komunikovat, jiným to bylo naopak jedno.
T. E.: Na nové prostředí jsme si zvykli velmi rychle. Za první týden jsme poznali veškeré náležitosti a veškerou problematiku, která v Makedonii byla.
Jaký byl ten nej moment vašeho dvouměsíčního pobytu? V pozitivním i negativním smyslu slova.
Pozitivní pro nás bylo všechno, co bylo nové. Cítili jsme se užiteční při řešení historických okamžiků v dějinách Evropy. Negativně na nás působila přítomnost dětí. Těch tam sice nebylo mnoho, ale byly často používány jako „nástroj“ k tomu, aby se běženci dostali přes hranice.
Změnil se po dvou měsících váš pohled na problematiku migrační vlny? Pokud ano, jak?
J. B.: Nezměnil. Migrace takového množství lidí je skutečný a velmi vážný problém. Tušili jsme, že je to problém, ale že je tak velký, to jsme nepředpokládali.
T. E.: Za našeho působení se zpřísnila pravidla pro migranty. Tím myslím, že se zavedly bezpečnostní prohlídky každého, kdo vstoupil na území Makedonie. Zpřísnil se režim v tom smyslu, že každý musel mít platný doklad jako pas nebo jiný identifikační doklad. Došlo k tomu, že se přestaly pouštět osoby ze zemí, kde v jednotlivých lokalitách nejsou boje, tedy nejsou bezprostředně ohroženy na svých životech, tedy není důvod k odchodu ze země do Evropy. Tyto veškeré kroky vedly k tomu, že se podařilo takzvanou balkánskou cestu uzavřít zcela. Toto je pro mě historický okamžik. Ovšem je velmi důležité nebrat problém za uzavřený. Je důležité pružně reagovat na chování migrantů, kteří se budou chtít stejně dostat do Evropy. Musíme přijmout vhodná opatření a být o krok napřed.
