Zdeněk Mandrholec debatuje s gymnazisty pod Věží smrti u Ostrova, kde museli

Zdeněk Mandrholec debatuje s gymnazisty pod Věží smrti u Ostrova, kde museli dřít političtí vězni. | foto: Martin Stolař, MAFRA

Skrz prsty se na nás nikdo nedíval, vzpomíná amnestovaný politický vězeň

  • 0
Není amnestie jako amnestie. V šedesátých letech minulého století sice nečekaly na bývalé politické vězně z uranových lágrů dávky mimořádné okamžité pomoci. Na druhé straně se na ně lidé, kteří znali souvislosti, nekoukali jako na zloděje, násilníky a další kriminálníky.

Tak zavzpomínal člen karlovarské pobočky Konfederace politických vězňů Zdeněk Mandrholec. V letech 1954 až 1960 jej režim věznil jako velezrádce v jáchymovských pracovních táborech Nikolaj, Rovnost a Mariánská.

Po propuštění vážil 49 kilogramů. V kapse měl rovných 630 korun, což byl čistý výdělek za šest roků práce při těžbě uranu. Ostatní vydřené peníze spolkly soudní výlohy, náklady na práci bachařů, ubytování v lágru a další výdaje.

I přes smutné vzpomínky na tehdejší amnestii se Zdeněk Mandrholec usměje při vybavení prvního zážitku na svobodě.

"V Ostrově jsem měl vdanou sestru. Otevřela doma dveře, na které jsem zaťukal. A prý, ty jsi utekl! Honem pojď a schovej se. Uklidňoval jsem sestru, že nejsem uprchlík, ale že mne právě propustili. O amnestii totiž téměř nikdo nevěděl."

Podle čerstvých policejních svodek skupinka propuštěných vězňů zapíjela ve východních Čechách amnestii prezidenta Václava Klause a okradla přitom barmana (více čtěte zde). Bývalí političtí vězni měli ale jiné plány.

Například Petr Vymyslický z Moravy při tradičním setkání Jáchymovské peklo vzpomínal, jak jedenáct let v totalitním kriminálu snil o obyčejném kusu chleba. Nejvíc se mu o něm zdálo při pobytu ve vykopané jámě - samotce.

"Vždy jsem si říkal, že po propuštění z vězení zajdu do obchodu, koupím si bochník chleba, sednu si na schody a celý ho sám sním," svěřil se již dříve. Sen si nakonec splnil i za cenu velkého bolení břicha.

První dobré jídlo si po letech vězení vychutnal Zdeněk Mandrholec u sestry a později v Karlových Varech u maminky. Říká, že místo na bujaré pitky mysleli propuštění političtí vězni na své nejbližší.