Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Eliška a Oto Rubínovi: příběh, ze kterého i po tolika letech mrazí

  14:47aktualizováno  14:47
Na letošní 27. leden připadá výročí 70 let, kdy byl sovětskými vojsky osvobozen největší nacistický koncentrační tábor Osvětim. Na dobytém polském území jej postupně budovali autoři zrůdné myšlenky konečného řešení židovské otázky, které zahájili v roce 1942 masovým vyvražďováním nevinných lidí.

Otovi Rubínovi se v lednu 1945 podařilo utéct z koncentračního tábora. | foto: Archiv Anny Fiedlerové

Jejich počet se odhaduje na více než 1 300 000, přežila jen hrstka. Někteří se dočkali osvobození zde, jiní odtud putovali za těžkou prací do dalších podobných lágrů. Mezi těmi, kteří měli možnost poznat život nejen v Osvětimi, ale i v dalších podobných zařízeních kde „práce osvobozovala“, byli i dva pováleční občané Karlových Varů Eliška a Oto Rubínovi. Jejich památce jsou věnovány tyto řádky.

Za prsten dřeváky

Eliška, rozená Zentnerová, se narodila v roce 1911 v Březíně, okres Kralovice.

Hrozba nacistické ideologie třicátých let se naplňovala postupně. Po obsazení Sudet byla nucena s manželem opustit Karlovy Vary. Rodinný obchod s domácími potřebami byl zkonfiskován, postupně několikrát změnili bydliště. Na krátký čas se také ocitli opět v Karlových Varech, kde oba zažili i výslechy na gestapu. Poprvé slyšela z jiné místnosti výkřiky a sténání svého muže, kterého surově zbili.

Začátkem roku 1942, kdy žili v Plzni, došla pozvánka, které se tolik obávali. „Byla to výzva na cestu do Terezína, na které nás doprovázeli opilí esesáci. Ani tady nebyla nouze o bití a všelijaké týrání, ale to všechno bylo později mnohonásobně překonáno. Dostala jsem přidělené číslo S-780 a ubytování v tak zvaných Drážďanských kasárnách. Manžel měl to štěstí, že byl zařazen k terezínským hasičům, kteří byli chráněni před transporty na východ. Také já jsem si polepšila, když jsem byla přidělena na práci v kuchyni,“ uvádí ve svých vzpomínkách Eliška.

Bylo však hůř a zákonitě nastala chvíle, kdy se oba ocitli v dobytčích vagónech a následně na proslulé osvětimské rampě. Tam museli odevzdat poslední zbytek cenných věcí, které si vezli s sebou.

Za snubní prsten, který musela sundat z ruky, dostala jednu zástěru a dřeváky.

„Za nějaký čas odvezli asi tisícovku žen, mezi nimi i mne, na jakousi obrovskou louku, kde jsme si musely samy postavit stany. V nich jsme také na dřevěné podlaze po celodenní dřině spaly. Byla nám zima a měly jsme hlad, protože jídla bylo málo a bylo mizerné. Osekávaly jsme větve z pokácených stromů z blízkého lesa a kopaly jakési zákopy. Země byla zmrzlá a pod nohama jsme měly stále studenou vodu. Lehké pánské polobotky na nohou a promrzlé šaty, to byla moje výbava na těžkou práci ve dne i spánek v noci“, vzpomíná Eliška.

Hrůzné probuzení

V lednu roku 1945 byla celá tato skupina žen odvlečena do koncentračního tábora Gross-Rosen a odtud do Bergen Belsenu. Tam řádil tyfus, kterým se nakazila i Eliška. Byla dlouho v bezvědomí, a když se probudila, zjistila, že leží na své mrtvé kamarádce.

Pak už se jako ve filmu vynořují z paměti tváře anglických vojáků vyděšené z toho, jaká nepředstavitelná hrůza je na konci války ještě čekala. Eliška vzpomíná, jak je vykoupali, odvšivili, nakrmili a uložili do lazaretu, vybudovaného z kasina nacistických oficírů. 

Domů se dostala až v červenci a jela rovnou do Plzně. Tam ji už nikdo nepoznal. Neměla totiž vlasy a vypadala zbědovaně. Proto se odstěhovala do Karlových Varů. To už věděla, že z celé rodiny přežila jen ona, z ostatních se nevrátil nikdo.

Když se v Karlových Varech náhodně potkala s Otou Rubínem, oba si vzpomněli, že se trochu znají z Terezína a že z jejich původních rodin se nikdo z táborů smrti nevrátil. A to je spojilo navždy.

Podobně jako po Elišce, zůstal i po Otovi psaný vzpomínkový dokument, který poslal v roce 1949 svému příteli, volyňskému archiváři Zdeňku Braunovi. Díky němu máme svědectví o jeho utrpení i dobrodružném a statečném útěku z nacistického pekla. Také on zažil Terezín a od roku 1943 Osvětim.

Život mu zachraňovala jeho chytrost, s jakou se dovedl ukrývat před několika selekcemi, a také jeho profese. Jako vyučený řezník a uzenář byl přidělen do kuchyně, kde vydržel až do doby, kdy byl spolu s dalšími vězni odvlečen do 80 kilometrů vzdáleného tábora Blechhammeru na těžkou práci.

Podařený útěk

V lednu roku 1945, kdy už se zdálky ozývala střelba, se pokusil o útěk, který se podařil. Úspěšný byl i jeho kontakt s Rudou armádou, s níž se dočkal konce války. Jako odměnu za dobré služby mu dali na rozloučenou bryčku i s koněm, aby mu usnadnili cestu domů. 

Úředně to ještě potvrdili na kusu papíru, jehož azbuka, doplněná příslušnými razítky, mu všude otvírala dveře a chránila jej před ztrátou koníka i bryčky, či neustále hrozícím zatčením. Tady končí dopis, v němž zdaleka není všechno, co Ota za války zažil. Chybí mimo jiné historka, kterou už jako vzpomínku na tátu tlumočí dál jeho syn Pavel:

„Útěk z Blechhammeru mu ztěžoval trestanecký oděv a vytetované číslo na ruce. Musel se proto ve dne skrývat a v noci se plížit krajinou. Jednoho dne k ránu spatřil v lese dům, z jehož komína se kouřilo a na dvorku hovořili lidé. Němčina, kterou zaslechl, ho vyděsila, ale nezbylo mu, než riskovat. Obyvatelům domu se představil a řekl, že dunění děl, které bylo zdálky slyšet, znamená, že Němci válku prohráli a on prosí o pomoc. A že podobnou pomoc může jednou poskytnout zase on jim.

Rád připomínal, že hostitelé se k jeho překvapení vůbec nerozmýšleli. Trestanecké hadry spálili, dali mu nové oblečení a jídlo a uložili k odpočinku na seník. On ale ze strachu neusnul a v noci opět utekl.

V lese narazil na průzkumnou hlídku ruských vojáků, kterou oslovil česky a ukazoval své vytetované číslo. Měl štěstí a do konce války - i krátce po ní - působil jako přidělenec týlové zásobovací jednotky Rudé armády.“

Setkání s maminkou

Syn Pavel, který se Elišce a Otovi Rubínovi narodil v Karlových Varech v roce 1948, zažil ještě jedno setkání s maminkou, která zemřela před patnácti lety. Když se před několika lety díval v televizi na filmový dokument Zapomenuté transporty, náhle zpozorněl. 

Viděl, jak dva angličtí vojáci nesou na nosítkách mladou, očividně těžce nemocnou ženu, která s posledním zbytkem sil líbá jednomu z nich ruku. Scéna, při které zamrazilo nejen jeho, ale všechny diváky filmu. Scéna, jakou by ani sebelepší režisér nevymyslel.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Základy tanga představí zájemcům tanečník Javier Antar a Patricie Poráková.
Tangem máme prodchnutý život skrz naskrz, říká karlovarská rodačka

Karlovarská Tržní kolonáda v sobotu ožije vášnivým tancem. Pořádat se zde bude otevřená taneční lekce a tančírna argentinského tanga. Návštěvníci budou mít...  celý článek

Policisté pátrají po devětadvacetiletém Radku Ferkovi ze Sokolovska.
Policie hledá muže, který ubližoval tříletému chlapci. Bil ho do hlavy

Policie pátrá po muži ze Sokolovska, který ubližoval malému chlapci. Toho mu svěřila na hlídání jeho družka. Násilník hocha tloukl do hlavy, dítě skončilo v...  celý článek

Železnatý pramen s teplotou 11,9 stupně Celsia je nejstudenějším karlovarským...
Karlovarský Železnatý pramen znovu ožije, z pítka ale poteče pitná voda

Železnatý pramen v těsném sousedství karlovarské budovy obchodní akademie brzy znovu ožije. Z pítka, které bude ovládat fotobuňka, ovšem poteče obyčejná voda.   celý článek

Rozhovor s Vítězslavem Ivičičem: Nikdo nechce číst, že je buran
Rozhovor s Vítězslavem Ivičičem: Nikdo nechce číst, že je buran

Člověk, který vybočuje nejen svým osobitým stylem, ale také svými kritickými názory.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.