Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jako tuleň v deliriu. Redaktor zkoušel přijímačky k policii a pohořel

  20:01aktualizováno  20:01
Dostat se mezi policisty není legrace. Na vlastní kůži se o tom přesvědčil redaktor karlovarské MF DNES. U přijímacího řízení k Policii České republiky totiž nepochodil. Dle psychotestů má předpoklady dobrého účetního a svým výkonem v tělocvičně také neoslnil.

Redaktor karlovarské MF DNES Václav Šlauf vstupoval do budovy Krajského ředitelství policie ČR ve Dvorech s úsměvem na tváři. Ten se po chvíli vytratil. | foto: Pavel Valenta, PČR

Dostat se do služby u policie přece nemůže být nijak složité, zamyslel jsem se nedávno nahlas nad zprávou, že policie v Karlovarském kraji hledá nové posily. Stačí se u pohovoru tvářit autoritativně, nakreslit standardní strom, udělat pár kliků a uniforma je moje.

Kdybych si podobné úvahy odpustil, nemusel jsem dostat nabídku, abych si to tedy osobně vyzkoušel. Hned na úvod totiž přiznávám, že jsem pohořel. Hodně pohořel.

Fotogalerie

Ráno třetího dne mojí úporné snahy o důstojné absolvování přijímacího řízení k policii si nás vzali do parády dva bojaři, jak se říká instruktorům služební přípravy. Mě, dalšího kolegu novináře a sedm kluků, kteří opravdu o službu v uniformě stáli.

Ve svých čtyřiatřiceti letech jsem byl nejstarší z nich. "Hele, jde do toho s námi děda," jako by se mi někteří posmívali pohledem, když jsem hlásil datum narození. Na programu byla nejlibovější část celého procesu - testy fyzické způsobilosti. Tušil jsem, že to bude bolet.

V šatně jsme se před začátkem s klukama vzájemně hecovali a někteří z nich, kteří už testy absolvovali dříve, dávali ostatním zaručené tipy, co a jak. "Když neuděláte, jděte k bachařům. Tam jsou prý fyzické testy jednodušší. A rozhodně to nezkoušejte k hasičům. Tam jsou naopak výrazně těžší," zněla například jedna z pouček. Neověřoval jsem si to, ale docela to dává smysl.

Také jsme se od jednoho z uchazečů dozvěděli, že závěrečný běh na kilometr je brnkačka. "To dáte za čtyři minuty v pohodě. Já sám běhám osm kilometrů za osm minut, takže kilometr nebude problém," chlubí se a my ostatní po sobě pokukujeme, protože nám jeho počty nesedí.

Ať je pravda jakákoliv, faktem je, že nakonec ten kilometr doběhl mezi posledními. Asi ten den neměl formu.

Musel jsem se sám sobě smát. Ostatní se přidali

A potom to přišlo. V osm hodin ráno jsme všichni nastoupili do tělocvičny krajského ředitelství policie v karlovarské čtvrti Dvory, abychom ze sebe vyždímali veškeré síly.

Ukázalo se, že bojaři sice vzbuzují respekt, ale mluví klidným a příjemným hlasem a dokonce se umí zasmát. Třeba když se jeden z kluků při rozcvičce nahlas zeptal, jestli po ní jdeme rovnou do šatny. Proč? Tato rozcvička (ano, kupodivu od významu rozcvičit se) trvala snad dvacet minut a už při ní jsem si docela sáhl na dno. A nejen já.

Co potřebujete mít, znát a umět, abyste se mohli stát policistou

Cílem výběrového řízení, které policie v Karlovarském kraji v současné době spouští, je získat do služby přibližně padesát nových policistů.

Úspěšnost zájemců o službu je však vzhledem k přísným kritériím poměrně nízká. Dokladuje to mimo jiné i loňská statistika. Z celkem 470 uchazečů v roce 2013 jich zdárně prošlo výběrovým sítem pouhých 67.

Kdo má dobrou fyzičku, vhodné osobnostní předpoklady a chuť do služby, ten určitě šanci má.

Pro zahájení přijímacího řízení je nutné splnit tyto požadavky:

  • občanství České republiky
  • věk nad 18 let
  • maturitní vysvědčení
  • fyzická, zdravotní a osobnostní způsobilost (pokud jsou zdravotní problémy typu alergie, astma, vysoký krevní tlak, štítná žláza, cukrovka, tupozrakost, jiná oční vada, dioptrie, je nutné je řešit předem)
  • bezúhonnost
  • bez stranické příslušnosti
  • bez tetování na viditelném místě
  • plavec

Podklady nutné pro zahájení přijímacího řízení

  • životopis
  • originál maturitního vysvědčení
  • rodný list
  • občanský průkaz, průkaz zdravotní pojišťovny, řidičský průkaz (nemusí být při zahájení, ale při přijetí ano)

Průběh přijímacího řízení

  • osobní pohovor
  • zahájení přijímacího řízení - napsání žádosti o přijetí do služebního poměru
  • vyplnění dotazníku a jiných formulářů nutných pro založení osobního spisu
  • absolvování psychodiagnostického vyšetření
  • absolvování fyzických testů - 4 disciplíny - člunkový běh, kliky, celomotorický test a běh na 1 km
  • po splnění fyzických testů - lékařská prohlídka (toxikologické vyšetření, celková lékařská prohlídka)

Nástup k PČR

  • Nástupní plat - 17 320 Kč
  • Po nástupu - absolvování měsíčního kurzu v Domažlicích, kde se nováček naučí zacházet se zbraní a vylepší si fyzičku
  • Následuje - Základní odborná příprava - školní část (6 měsíců)
  • Poté 2 měsíce praxe v Domažlicích a opět nástup do školy - 3 měsíce
    Celková doba studia - 1 rok
  • Nástup na dobu určitou - 3 roky
    Nutno splnit služební zkoušku mezi 2,5. a 3. rokem služby

"Kotoul vzad do vzporu," zavelel bojař k jednomu z mnoha podlých cviků a já, jako druhý v pořadí, musel udělat pohyb, o kterém jsem v životě ani neslyšel, natož abych ho zkoušel.

Podle toho vypadal i výsledek. Při totálním nezvládnutí prvního pokusu jsem slyšel smích kluků, smál jsem se ale i já. Musel jsem totiž vypadat neskutečně komicky. No a hlavně jsem měl radost, že jsem to bez úrazu přežil. Zbytek dráhy raději dokončuji v klasických kotoulech.

Po gladiátorské rozcvičce už pokračuji spíše mechanicky. Člunkovému běhu mezi kužely předchází nepříjemné zjištění - podlaha tělocvičny hodně klouže. Ještě před začátkem proto všichni přemýšlíme, jestli běžet v botách nebo naboso.

"Zuj to a plivni si pod nohy, potom ti to neujede," slyším, jak jeden adept doporučuje druhému. To raději zkoušet nebudu. Moje boty s dokonale rovnou a nošením vyleštěnou podrážkou sice mají do ideální sálové obuvi daleko, ale rozmazávat chodidlem plivanec se mi fakt nechce. Poběžím v botách.

Obíhání kuželů je každopádně více než cvik hlavně boj s gravitací. Někdo sebou občas plácne ve smyku o podlahu nebo v setrvačnosti, místo dotyku dá kuželu facku a ten se o několik metrů posune. Paráda. Pokus opakuji třikrát (tu možnost mají všichni), ale pod dvanáct sekund se stejně nedostanu.

Ranní cigarety jsem si měl odpustit

Následují kliky, kterých s vypětím všech sil udělám dvacet jedna z doporučených nejméně třiceti. Trochu ostuda, uznávám, a taky proto se mi stále více chce jít rovnou do šatny a zbytek programu si odpustit. Ale nevzdal jsem to.

Při celomotorickém testu (ze stoje přes dřep dopředu lehnout na břicho, plácnout rukama do podlahy, zpět na nohy, padnout na záda, zase plácnout do podlahy, zpět do stoje a takto pořád dokola) sebou plácám o podlahu jako tuleň v deliriu. Stanovené dvě minuty podle mě trvaly minut patnáct.

Paradoxně zrovna při tomto cviku jsem dosáhl svého nejlepšího výsledku a mohl si užívat pocit, že jsem alespoň průměrný.

Lahůdkou na závěr byl kilometrový běh, při kterém jsem docela překvapivě proťal pomyslnou cílovou pásku jako pátý v pořadí, v cíli jsem však měl problém vyslovit své příjmení, jak po nás chtěli.

Litoval jsem, že jsem si neodpustil několik ranních cigaret (ve stylu jen si pořádně zakuř, než to začne, ať nejsi nervózní), protože hlavně v druhé polovině okruhu jsem měl pocit, že mé plíce mají kapacitu maximálně dva decilitry a dýchal jsem jako parní lokomotiva před generálkou. Běžecká část prověrky měla přitom s nadsázkou i trochu romantický nádech, protože mírně pršelo a já jistě vypadal jako postarší milenec běžící ve zpomaleném záběru vstříc svojí milé.

Skóre? 29 bodů z 36

Výsledek? Po očistě ve sprše se později před komisí dozvídám, že jsem dosáhl skóre 29 bodů. To je dost málo, oficiální nutné minimum je totiž 36 bodů, nepsaná laťka však v Karlovarském kraji leží dokonce ještě výše. Nedostatečný výkon v testu fyzické způsobilosti tak dokonale smazal mou představu snadno dostupné služby v uniformě. Doslova.

Drilu v tělocvičně totiž předcházely psychotesty, a když teď o tom přemýšlím, bylo to možná ještě horší, než potit se před zraky bojařů. "Máte výborné předpoklady pro práci analytika, skladníka nebo účetního," rozloučil se se mnou povzbudivě a vlídným tónem krajský policejní psycholog František Sokol.

Předtím mi však třicet minut podrobně povídal o tom, jaký podle výsledku testů jsem (a upřímně, opravdu jsem se v tom hodnocení dost poznával). Moje až na kost odhalené já bylo zakresleno v grafech na několika listech papíru, které byly výsledkem analýzy mojí osobnosti.

Osm hodin u psychologa

Na židli u malého stolku v kanceláři psychologa jsem seděl s malými přestávkami od sedmi ráno do tří odpoledne. Vyplnil jsem nespočet testů, odpověděl na stovky otázek, posuzoval a odhadoval vlastní reakce na mnoho různých modelových situací. Některé dotazy se přitom nepravidelně v lehce pozměněné formě opakovaly a já byl rád, že jsem si hned na úvod slíbil naprostou upřímnost ve vyplňování.

Jinak bych se do toho totiž určitě pořádně zamotal. Někdy jsem se musel dokonce usmívat, třeba když jsem měl odpovědět, jestli u mě dotyk některých předmětů vyvolává citové vzrušení. Další zpaměti nemůžu vydolovat, vše se prostě slilo a zůstal jen mocný dojem, že takhle si moji hlavu ještě nikdo nikdy nepodal.

A obligátní strom? Ten jsem nakonec vůbec nekreslil. Byla to jediná standardní součást testů, kterou mi pan psycholog odpustil. Zrovna na strom jsem byl připravený asi nejlépe. Kolegyně mi totiž dopředu ještě v redakci poradila, jak by měl můj strom vypadat, abych působil pozitivně a jako vyrovnaná osobnost.

V součtu výsledné grafy jednoznačně konstatovaly, že obléci mě do uniformy a poslat do policejní služby by byl fatální omyl. Kde měl graf osobnosti ideálního adepta ukazovat kladné hodnoty, měl jsem výrazné minus. A naopak. Vypadalo to skoro jako naschvál.

Útěchou mi bylo alespoň ujištění psychologa, že nejsem jediný, koho psychotesty pošlou rovnou domů. Co naplat, dostal jsem, co jsem chtěl. Na začátku bylo moje přání, abych absolvoval plnohodnotné výběrové řízení a mohl si tak udělat nezkreslený obrázek o tom, čím musí zájemce o službu v uniformě projít.

Před úvodním pohovorem s personalistkou mi bylo do smíchu a ochotně jsem pózoval před znakem policie na budově krajského ředitelství. Později mě ale smích přešel.

Nikdo z uchazečů, se kterými jsme já a redaktor konkurenčního deníku ve středu absolvovali fyzické testy, neměl ani ponětí, že jsme novináři. Mohli se proto divit tomu, že se posmívám vlastním výkonům a po příchodu jim oznamuji s úsměvem, že mě nevzali. Sláva vítězům, čest poraženým.





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.