Minimálně zmapovanou historií soudobých dějin jsou útěky vězňů z nápravně pracovních táborů. Historik karlovarského muzea se k nim dostal přes své kolegy z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Převzal si od předchůdce materiály nafocené v Archivu bezpečnostních složek a z desítek gigabytů dat vybral čtyři útěky jáchymovských muklů. „Je to jen kapka v moři,“ říká.
Kromě těchto podkladů jste bádal ještě jinde?
Materiály z Archivu bezpečnostních složek jsem si pročetl a zjistil, že spousta věcí se v nich objevuje jen fragmentárně, což bývá. Jezdil jsem ještě do Národního archivu a tam jsem ve vězeňských spisech a ve spisech Státního soudu a Státní prokuratury zkoušel nacházet nějaké zmínky, většinou spíše nepřímého charakteru, které odkazují k pozdějšímu osudu těch utečenců, což v Archivu bezpečnostních složek nebylo.
Jan Nedvěd
|
Byly útěky muklů z jáchymovských lágrů častou záležitostí?
Dá se to tak říct. Obecně průvodním znakem všech koncentráků a později uranových táborů nejen na Jáchymovsku, Hornoslavkovsku, ale i na Příbramsku bylo, že vězni utíkali od začátku až do zrušení trestních táborů.
Dá se alespoň řádově odhadnout, kolik těch útěků bylo?
Stovky pokusů, ať už úspěšných, či neúspěšných, realizovaných, či nikoli nebo třeba naaranžovaných STB. Byla jich spousta.
Jak je StB aranžovala?
Snažila se pomocí agenturní sítě vyprovokovávat takzvané živly, které by měly k útěku tendence. Chtěla je podněcovat, aby poukázala na nebezpečí buržoazní třídy, která byla nepřátelská lidově demokratickému zřízení.
Souviselo to s propagandou?
No jistě.
Jak většinou útěky či pokusy o ně dopadly?
Ve velké většině případů byli vězni chyceni hned zpočátku, nebo se je podařilo chytit během útěku.
Co je pak čekalo?
Stávalo se i to, že je hned zastřelili. Známý je případ hromadného útěku jedenácti lidí z Horního Slavkova v roce 1951, kdy jich u Stanovic většinu postříleli. Většinou, když je chytili, odváželi je k výslechům, kde je surově bili, mučili, zavírali do korekcí. Známé byly tyto místnosti v klášteře na Mariánské.
Zmapoval jste čtyři konkrétní příběhy. Který vás nejvíc zaujal?
Z materiálů od soudů a různých vyšetřovacích spisů mě zaujal hromadný útěk z Vykmanova z roku 1949. Jednak útěk sám o sobě, který nabýval až tragikomických rysů, a také osudy jednotlivých aktérů.
Jaký ten útěk byl?
Určitá úzká skupinka vězňů pracující v zahradnictví se domluvila. Už znala své dozorce, kteří byli velmi náchylní k úplatkům a také alkoholu. Jeden z nich potřeboval poslat balíky své rodině na Slovensko. Na poště v Jáchymově ho ale podat nemohl, tam byly časté kontroly. Rozhodl se, že to s vězni odnesou do Vojkovic. Bylo září, teplo a oni mu navrhli, jestli nepůjdou na pivo. Dali si jedno, podali balík, v jiné hospodě další, pak likéry, kořalku a na cestu zpět mu ještě koupili láhev vína. Dozorce byl tak unavený, že je poslal napřed. Vězni toho využili a utekli. Přišlo se na to až druhý den ráno.
Lágry v době komunistického režimu
|
Chytili je?
Utíkali směrem k Doupovu přes pražskou silnici, kde se rozdělili. Jednoho chytili na hranicích na Klatovsku. Snažil se přejít do západního Německa. Slovák Fedor Gál utekl přes Prahu za rodinou na Slovensko a poté se sám udal ministerstvu vnitra, včetně ostatních uprchlíků s tím, že pokud bude ministerstvo chtít, bude mu vyhledávat ilegální buňky a bude prostě práskat. Sám se mezitím pokoušel najít cestu do Rakouska a nahlásil, na co přišel. Po roce StB usoudila, že je vytěžený, zatkla ho a šel zase sedět.
A ti další?
U čtyřech z pěti jsem dohledal, že se jim pravděpodobně podařilo utéct. Tomu pátému také, ale to ještě nemám potvrzené. To je právě ta osoba, která mě zaujala nejvíc. Byl to jakýsi Lubomír Hanák. Měl za okupace opletačky s gestapem, protože se snažil získat valuty pro útěk za hranice. V roce 1940 se mu podařilo utéct do Jugoslávie. Ta už ale cítila tlak Třetí říše a některé utečence vydávala. Měl smůlu a vydali ho také. Nakonec se dostal do rukou rakouského gestapa a čekal ho Terezín a další lágr. V roce 1945 ho osvobodili Američané a on působil v Bavorsku při britské a potom americké okupační správě jako styčný důstojník, protože uměl jazyky. Zároveň tam dostudoval univerzitu a působil asi do roku 1947. Pak začal pracovat jako úředník v Československu, a protože chtěl utéct, skončil v Jáchymově. Byl v ilegální organizaci, která pomáhala lidem ohroženým komunistickým režimem, a kvůli tomu ho odsoudili.
Byly úspěšné pokusy o útěk z lágru spíše výjimečné?
K úspěšným útěkům nedocházelo často. Záleží na tom, co bereme jako úspěch. Jestli to, že vězeň unikl z lágru, a pak se nechal chytit, tak v důsledku úspěšný útěk nebyl. Pokud se mu ale podařilo utéct za hranice, pak už to úspěch byl. Přímo životní.
Mířili do západního Německa?
Záleží, v jakém období. Pokud byl útěk do roku 1951, ještě byla šance přejít přes hranice. Poté docházelo k tomu, že se z Jáchymovska stal uzavřený, mnohem lépe střežený prostor. Zároveň také došlo k tomu, že zadrátovali západní a jižní hranice, a tak začala vznikat v letech 1951 až 1952 železná opona. Poté už byl útěk přes tyto hranice téměř vyloučený a museli hledat jinou možnost.
Jaká jiná cesta se nejčastěji nabízela?
Možnosti byly strašně omezené. Podle mě už neměli skoro šanci, leda se někde skrývat. Existuje ale možnost, kterou použili bratři Mašínové, riskovat cestu východním Německem do západního Berlína. Berlínská zeď vznikla až v roce 1962, takže do té doby tam jakási teoretická šance být mohla. A na Mašínech vidíme, že se to dalo zvládnout.
Jak moc je podle vás zapotřebí zmapovat útěky z lágrů, ať už jáchymovských nebo jiných?
Je to určitě nejenom součást české historie, ale i naší krajské historie. Političtí vězni, zneužívaní pro těžbu uranu, byli mnohdy představiteli československé elity, kterou nacisté nestačili zlikvidovat, a komunisti se k nim chovali ještě hůř než Němci. Nazývali je dokonce „bývalými lidmi“. Považuji to za jeden ze svých úkolů. Pokud budou v příštích letech přát podmínky, rád bych se tomu věnoval nadále.
