Když Pavel Hudy zrovna nehraje s karlovarskou bluegrassovou kapelou BLUETET, patří jeho čas dětem. V karlovarském domě dětí a mládeže už vede několik kroužků, od září přidal další. Tentokrát je hudebně-terapeutický a určený autistům.
„Hraju bluegrass, což je neskutečně rytmický hudební styl s důrazem na rytmickou přesnost. Takové je i Autíčko,“ říká Pavel Hudy.
Jak jste se k Autíčku dostal?
Vyučuji hudební kroužky zvláštním způsobem. Nikoli jako v základních uměleckých školách, kde kantoři děti tlačí, aby každý den cvičily. Samozřejmě je k notám také navedu, ale beru to formou hry. Pořádáme různá soustředění a je to velmi populární. Z domu dětí a mládeže mě oslovili, jestli bych něco podobného nedělal i s autisty. Řekl jsem, že ano, ale rázem jsem přišel na to, že mi chybí aprobace.
Pavel Hudy
|
Co to pro vás znamená?
Nemohu vyučovat přímo muzikoterapii. Začal jsem se jí ale zabývat. Protože nemám psychologické vzdělání - vystudoval jsem hudbu, tak jsem začal hledat, jak to udělat, aby to bylo zajímavé. Celé je to jakási muzikoterapie, ovšem ne v pravém slova smyslu. Zaměřuje se na to, abychom děti zaujali. Tato skupina potřebuje podporu. Připadá mi, že se o ně stát až tak nestará, dělají to hlavně rodiče a nikdo nevidí, jak je to pro ně náročné. Vyhledávají každou podobnou drobnost, ale ne každé dítě taková věc baví.
Absolvoval jste nějakou přípravu?
Žádnou. Všechno jsem si načetl. Trvalo mi to celé léto a ještě i teď studuji. Dělám to ve svém volném čase a hlavně z toho důvodu, abych nějakým způsobem nezasahoval do jejich léčby nebo nemoci. Zjistil jsem, že děti to neskutečně baví a všechno jsem to založil v podstatě na tom, aby byly moje cviky nebo povídání o muzice spíše formou hry. Nicméně se tam zabýváme třeba i dýcháním.
Jak vaše lekce vypadá?
Pouštím určitou muziku od jistých hudebních skladatelů a pak ji rozebíráme na základě nálad, což je pro děti lepší. Zvláštní a pěkné je, že muzika působí na každého jinak. Děti mi popisují náladu a většinou to dopadne tak, že jsem překvapený, až mi spadne brada, protože moje pocity jsou v hudbě poněkud jiné. Samotná lekce je taková, že uděláme dýchací cvičení. Pak se jim snažím na podkladu muziky a rytmických změn - dá se říci rytmických rituálů, srovnávat koordinaci.
Jak to děláte?
Například bubnuji na bubínek. V jednu chvíli vyakcentuji určitou dobu a dítě podle určitého pravidla, které si určíme, musí zvedat končetinu. Buďto levou, nebo pravou ruku, nebo nohu. Tempo systematicky zrychluji. Je to tak náročné, že to mnohdy ani běžný člověk nezvládne. Tyto děti, protože jsou jinak zaměřené, to zvládají naprosto běžně a baví je to. Když se jich na konci zeptám, řeknou mi, že to bylo náročné, a to se jim líbilo.
Trvalo vám dlouho, než jste zlomil bariéru a děti vás přijaly?
Skoro vůbec, což je strašně zvláštní. Trvalo to maximálně lekci. Nevím, jestli je to tím, že už učím dlouho. Jsem klidný člověk, možná to děti vycítily. I rodič jednoho dítěte mi říkal, že je to obdivuhodné. Tyto děti mají svůj svět, ale jinak jsou neskutečně inteligentní. Zdravý člověk má jakousi řetězovou spojitost mezi určitým menším množstvím informací, kdežto autista má obrovský ostrov informací, mezi tím je jakási pauza a znova veliký ostrov informací a tak dále. To, co je mezi tím - ony cesty, nemá vyvinuté, proto se musí vést. V konkrétní věci je ale geniální, například na čas nebo matematiku.
Matematika a hudba spolu podle mnohých úzce souvisejí.
Souvisejí. I když vyučuji ostatní muziku, celou svou výuku i hudební nauku jsem založil na jakýchsi matematických počtech. Učím jiným způsobem, třeba intervalově a ty intervaly mají určitý počet půltónů. Na základě těchto složených intervalů pak vznikají určité akordy. Matematika a hudba spolu souvisejí. A samozřejmě to souvisí i s rytmem, je to časová záležitost. Autisté mají zvláštní časové pojetí.
Jaké?
Například přijde čtvrtá hodina a dotyčný musí svačit. Pokud je to jinak, naruší mu to vlastní psychiku a dítě je pak nervózní a nemůže fungovat. Myslím si ale, že vnímají i hudební rychlost. Výborný muzikant je ten, který dokáže každou minutu udržet jakési úhozy v daném počtu. Tedy nezrychluje, nezpomaluje, i když je to přirozené. A tohle ty děti prostě mají.
Kam byste se s nimi chtěl až dostat?
Chtěl bych se s nimi dostat do stádia, aby je Autíčko bavilo a já viděl nějaký dílčí posun. Udělalo by mi obrovskou radost, kdyby některé z dětí o prázdninách, až nebude kroužek fungovat, několikrát řeklo tátovi, že už by chtělo jít zase na Autíčko. Když budu já i dítě vědět, že to má význam, tak to bude zajímavé. Nevím, ale možná jim Autíčko může pomoci v lepší koordinaci, dýchání nebo zklidnění psychiky. Mají prostě svůj svět a jsou to úžasné děti, ony v podstatě nemají problém.
Co si z toho odnášíte vy?
Nervy a únavu.
To je to tak vysilující?
Přijďte sama a zkuste to. Úplně každému to přeji. Nevím, jestli tady někdo něco podobného dělá, hlavně vím, co nesmím. Nejsem fyzioterapeut, psycholog ani muzikoterapeut, chtěl bych mít ale tolik informací jako ti, kteří tyto obory vystudovali. Dělám to pro svoje potěšení a hlavně mi připadá, že si to děti zaslouží.
