Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Klienti jsou dnes jiní, vadí jim pravidla, říká vedoucí azylového domu

  16:15aktualizováno  16:15
Když před lety vznikaly Domy na půl cesty, bylo jejich úkolem podat pomocnou ruku mladým lidem, kteří opouštějí brány dětských domovů, věznic či nápravných zařízení. Jenže situace se změnila. Své o tom ví Jaromíra Fajtová, vedoucí jednoho z nich v Kynšperku, jehož provozovatelem je obecně prospěšná společnost Pomoc v nouzi.

Vedoucí Domu na půl cesty v Kynšperku Jaromíra Fajtová. | foto: Jitka Dolanská, 5plus2.cz

Proč klesá zájem o službu Dům na půl cesty?
V době, kdy začaly Domy na půl cesty vznikat, byla poptávka velká. V současné době je ale situace jiná. Klienti do 26 let, kteří odcházejí z dětských domovů, léčeben, ústavů či věznic, nechtějí přejít z jedné instituce do druhé. Nemají chuť dodržovat režim, chtějí svobodu, vadí jim pravidla. Jenže pokud chceme, aby naše práce měla smysl, a oni měli šanci se začlenit do společnosti, tak tu nějaká pravidla být musí.

Jaká pravidla to jsou?
Klienti nesmí užívat alkohol nebo drogy, ani do domu přicházet pod jejich vlivem. Také nesmí být k ostatním agresivní a musí dodržovat stanovený režim, který jim určuje domácí řád a smlouva. To jsou věci, na které důsledně dbáme. Sociální práce se nedá dělat, pokud je člověk opilý nebo na drogách.

Navzdory klesajícímu zájmu je plno. Jak je to možné?
Stále víc klientů se ptá po azylovém bydlení. Proto jsme se přizpůsobili a od 1. července nabízíme další službu. Vedle 13 lůžek pro Dům na půl cesty zde nově máme ještě 15 azylových lůžek. A stále to nestačí. Registrujeme už další dva žadatele, kteří mají o naše azylové služby zájem. Jako jedni z mála nabízíme azyl nejen matkám, ale i osamělým otcům s dětmi.

Co je nejčastějším problémem klientů Domu na půl cesty?
Chybí jim pracovní návyky. Některé děti vyrůstaly v modelu rodiny, kde se nepracovalo, rodiče byli na dávkách. Ti lidé neznají nic jiného, nedokážou například každé ráno vstávat do práce. Je pro ně nedůležité, že mají 15. v měsíci platit nájem a nechápou, proč se majitel domu rozčiluje, když mu peníze dají 20. nebo třeba ještě později. My po nich nemůžeme chtít, aby se změnili ze dne na den. Proto musí být naše práce dlouhodobější a velmi intenzivní. Ale už jen tím, že naše služba je zpoplatněná a musí být uhrazená do určitého termínu, je vedeme k tomu, aby si zvykali na určitý režim, na povinnosti. A aby viděli, že když je nebudou plnit, tak tu práci nebo bydlení mít nebudou.

Jak tato služba funguje?
Každý klient projde procesem přijímání, kdy s ním sociální pracovník vytváří individuální plán. V něm si sám určí, co by chtěl dělat, kam by chtěl směřovat, co chce změnit. Na základě toho plánu s ním pak naši zaměstnanci pracují a pomáhají mu dosáhnout cíle, které si vytyčil. Pokud ten člověk plán plní, je tam znatelný posun. Řada klientů však selhává, někteří využívají tuto službu opakovaně a třeba až poněkolikáté se změny projeví.

Jak dlouho je možné žít v Domě na půl cesty?
Zákon říká, že u nás může být člověk zpravidla rok. Ve výjimečných případech můžeme smlouvu prodloužit nebo nabídnout startovací byt, ale je to závislé na tom, jestli se klient opravdu snaží dosáhnout změny svého způsobu života.

V současnosti však přibývá lidí, kteří hledají azyl. Proč?
Jednoznačně vedou dluhy, alkohol, drogy a někdy je také na vině domácí násilí. Anebo kombinace všeho dohromady. Pak to jsou zvyšující se náklady na bydlení a také špatný rodinný model, ve kterém klienti vyrůstali. Oni jej přejímají a předávají dál. Nic jiného totiž neznají.

Jak z toho ven?
Přestože jsme službou sociální prevence, už v podstatě hasíme požár. Z mého pohledu by se mělo s rodinou začít pracovat hned, jakmile začne problém vznikat. To by ale znamenalo posílit terénní služby. Také chybí sociální byty. Města už takřka žádné nemají a nájemné v soukromých bytech je pro naše klienty většinou nedostupné. Majitelé zpravidla chtějí kauci a jedno nájemné předem. Když je nájem vyšší, tak na něj nedosáhnou. Chybí práce pro matky samoživitelky, které nemají nikoho, kdo by jim děti pohlídal. Navíc, jak už jsem řekla, mladí, kteří k nám přicházejí, potřebují získat pracovní návyky.

Kde se mohou naučit pracovat?
Klientům Domu na půl cesty se snažíme zajistit sociálně-terapeutické činnosti. Skládají papírové krabičky, vyrábějí svíčky nebo etikety na sklenice, z korálků vytvářejí šperky. Učí se pravidelně pracovat. Někdy se podaří navázat kontakt se zaměstnavatelem, ale stává se, že klient po několika dnech jednoho rána do práce nevstane. Je to běh na dlouhou trať. Ale to světýlko na konci tunelu, to tam je.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Ondřej Lukáč se umístil na třetím místě na Mistrovství světa v naturální...
Dozorce má u vězňů respekt, jako kulturista je třetí nejlepší na světě

Zřejmě nejrespektovanějšího dozorce v České republice mají ve věznici v Kynšperku nad Ohří. Ondřej Lukáč, který zde pracuje, se totiž umístil na třetím místě...  celý článek

Základy tanga představí zájemcům tanečník Javier Antar a Patricie Poráková.
Tangem máme prodchnutý život skrz naskrz, říká karlovarská rodačka

Karlovarská Tržní kolonáda v sobotu ožije vášnivým tancem. Pořádat se zde bude otevřená taneční lekce a tančírna argentinského tanga. Návštěvníci budou mít...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Prodavač bral z kasy peníze. Sliby, že desítky tisíc vrátí, nedodržel

Prodavač v jedné ze sokolovských prodejen s občerstvením bral z kasy peníze, a když se na to přišlo, šéfce sliboval, že vše vrátí. Jenže slib nedodržel a...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.