Reklama

Renomovaný lektor učí rodiče i děti komunikovat, chápat jeden druhého

Jak se máme chovat. Přesně to učí rodiče a děti uznávaný lektor Zdeněk Okleštěk. Na kurzech radí rodičům, jak jednat se svými dětmi a také jak zvládat emoční výkyvy.
Lektor Zdeněk Okleštěk radí rodičům při výchově.

Lektor Zdeněk Okleštěk radí rodičům při výchově. | foto: Martin Stolař, MAFRA

Všechno začalo, když dnes pětapadesátiletý Zdeněk Okleštěk coby mladý student zhlédl v Západočeském divadle v Chebu představení Saroyanovy hry Jeskynní lidé s Františkem Husákem v hlavní roli. Tehdy se s ním zatočil svět. Zcela propadl divadlu, které ho od toho okamžiku přitahovalo magickou silou.

Když se po několikaletém působení ve františkolázeňském amatérském souboru stal elévem chebského divadla, které do té doby obcházel v tiché úctě a obdivu, to o čem snil, zde nenašel. Vrátil se na amatérskou scénu a k moderování společenských akcí. A protože měl i organizačního ducha, začal pořádat koncerty, festivaly, plesy, vlastní pořady.

Zdeněk Okleštěk

  • Absolvent Střední zemědělské technické školy v Chebu.
  • Po maturitě krátce pracoval jako zootechnik, následně se začal věnovat kultuře. Pracoval jako moderátor, asistent režie, produkční, tiskový mluvčí, specialista komunikace.
  • Působil jako herec v divadelním souboru ve Františkových Lázních, v Chebu, Divadýlku Na dlani v Mladé Boleslavi a Divadle Na vlastní triko v Liberci.
  • V současnosti se věnuje nejvíce lektorské činnosti v oblasti výchovy a komunikace s dětmi.
  • Je ženatý, má tři syny. Žije v Liberci.

Okouzlení divadlem ho ale nikdy zcela neopustilo. Jak sám říká, na hraně mezi jevištěm a hledištěm se pohyboval vždycky. Ale i to byla přechodná kapitola jeho života, která jej pouze posunula dál. Dnes pořádá přednášky a kurzy, ve kterých učí, jak si mohou dospělí lépe porozumět s dětmi. A má plno.

Jak se dostal herec - ochotník k psychologii?
Vždycky mě zajímala lidská komunikace. Často za mnou přicházeli mí přátelé, známí i spolupracovníci a svěřovali se. Poslouchal jsem je, pomáhal jim hledat východiska z jejich problémů a zároveň jsem přemýšlel o tom, proč lidé jednají tak, jak jednají. Sledoval jsem, proč si s ostatními rozumí, nebo nerozumí. Hledal jsem jakési obecně platné vzorce lidského jednání.

To bylo v době, kdy jste toužil hrát?
Ano i tehdy. Divadlu jsem se věnoval dvanáct let, což mi dalo příležitost intenzivně studovat nejrůznější příběhy a situace. Byl to vlastně pobyt ve velké laboratoři lidského jednání. Navíc bylo všechno jenom „jako“ a tím velice bezpečné. Nos si natloukali hrdinové her a já se mohl učit proč. Byla to veliká škola. V té době jsem nastudoval mnoho literatury o divadelní dramaturgii i psychologii a poznal, jak mnoho mají tyto obory společného. Byl jsem ve svém živlu.

Vy jste ale poté zamířil do mladoboleslavské společnosti Škoda Auto. Proč?
Hledal jsem nové uplatnění a firma sháněla člověka, který by v roli dramaturga a produkčního v jejím svatostánku kultury, ve Škoda Auto Muzeu, pořádal „kulturní projekty evropského formátu“. To byla výzva. Přihlásil jsem se do výběrového řízení a uspěl. Díky tomu jsem mohl pracovat na projektech, ke kterým bych se jinak nedostal. Uspořádal jsem celou řadu jazzových koncertů, přivezl představení dánského baletu z festivalu Tanec Praha. Zažil evropskou premiéru koncertního provedení opery Maria di Rohan, kdy v publiku seděla šlechta z celé Evropy. Vedle toho jsem produkoval a režijně vedl třeba i show, kterou se při nástupu na trh prezentovala zaměstnancům firmy Fabia a pak i Superb.

A tady přišel ten zlom?
Využil jsem možnosti vzdělávat se v komunikačních kurzech pro manažery a najednou to celé stálo v té nejčistší podobě přede mnou. Jasná pravidla komunikačních procesů, v praxi použitelné psychologické poznatky o fungování lidské mysli, struktura a vzorce lidského jednání jako na dlani. Byl jsem nadšen. Zároveň jsem si začal uvědomovat, že by tohle poznání nemělo být jen výsadou manažerů. Že by nemělo sloužit jen hladké a efektivní výrobě aut. Možnost učit se komunikačním dovednostem, tedy umění jednat s lidmi, by měl mít každý. Později jsem si uvědomil, že s touto dovedností by se měly potkat už děti. Ideálně na základní, možná dokonce už v mateřské škole. Jenže škola jako instituce vnímá sebe sama především jako poskytovatele akademického vzdělávání. Velká většina škol vůbec nemá výuku komunikace ve svých vzdělávacích programech. A stejně tak se tomuto tématu při přípravě na své povolání nevěnují ani samotní učitelé.

Kdy jste poznal, že právě tohle je cesta, kterou chcete jít?
Asi po pěti letech působení v Mladé Boleslavi jsem s rodinou odešel do Liberce, kde jsem dostal příležitost jako tiskový mluvčí velké nadnárodní společnosti. V té době přišel zásadní impulz. Tím bylo setkání s knihou Respektovat a být respektován. Absolvoval jsem jeden ze stejnojmenných rodičovských kurzů, setkal se s autorkami projektu a bylo mi jasné, kde je moje místo. Začal jsem s intenzivní přípravou vlastních projektů. Následovalo studium literatury, další vzdělávání, kurzy a pak první skutečné setkání s klienty.

Bylo těžké se prosadit?
Bylo a je těžké lidi na kurzy přivést. Přesvědčit je, že se dá komunikovat i jinak, že by mohli a měli pracovat sami na sobě. Mnoho dospělých totiž žije s představou, že je třeba napravit hlavně děti. Mnozí s touto vidinou přichází i na samotné kurzy. Jeden z tatínků nedávno přišel s tím, že se chce naučit, jak má své děti správně a spravedlivě trestat. Což jsem mu nemohl splnit. Velké uspokojení mi ale přináší reakce těch, kteří přednášky nebo kurzy absolvují. Jejich příběhy i změny, kterými následně procházejí, potvrzují, že učit sociální dovednosti, a pomáhat tak dospělým žít s dětmi jinak, vychovávat je jinak, má smysl.

Čemu konkrétně se věnujete?
Celé je to o komunikaci, která ovlivňuje naše vztahy, vnímání sebe sama i kvality života. Pořádám přednášky o rodičovské autoritě, zdrojích sebevědomí dětí, úspěšném rodičovství, spokojeném dětství, ale třeba i o tom, proč děti nebaví škola. A hlavně, jak to změnit. V kurzech se pak snažím naučit dospělé, jak pomáhat dětem zvládat jejich emoce nebo jak se s nimi domluvit, spolupracovat. Jak zvládat vlastní emoce a řešit problémy společně s dětmi. Tedy nikoliv za ně. Rodičům nabízím i individuální konzultace. Učitelům, vychovatelům, trenérům a vedoucím dětských kolektivů pak náslechy a zpětnou vazbu k jejich komunikaci při práci s dětmi.

Ovlivnilo i vás samotného nějak to, co učíte ostatní?
Vlastně jsem si splnil jedno své předsevzetí z dětství. Občas jsem si říkával: „Tohle svým dětem rozhodně dělat nebudu.“ A daří se. Chtělo to vhled a cvik, poznání a uplatňování principů výchovy s úctou v dobrém funguje. Při jednání s dětmi, ale i dospělými teď dovedu přečíst vzorce chování, které jsem kdysi hledal. Nabyté dovednosti mi dávají možnost efektivně ovlivňovat vzájemnou komunikaci i vztahy mezi mnou a mými syny. A nakonec i mou ženou. Vědomé naslouchání sobě i druhým člověku jakoby otevře uši. Najednou vnímáte, jak mluví lidé kolem vás nejen s dětmi, ale i mezi sebou. Vnímáte, když udělají nějaký komunikační přešlap a víte, co chyba vyvolá. Stejně tak víte, jak jinak, jak lépe. Je to fascinující čtení v knize života. Jsem velice rád, že vše, co jsem nastudoval, poznal a prožil, mohu již několik let nabízet a předávat rodičům, učitelům a vychovatelům. Všem, kteří chtějí vědomě komunikovat, lépe rozumět dětem i sobě a mít z výchovy radost.

Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama

žádný příspěvek v diskusi

Další z rubriky Vary - zprávy

Reklama