Na procházce s rodinou toho zvládá Dětmar Jäger hodně. Vedle běžné konverzace umí jeho cvičený sluch zachytit i hlasy jednotlivých zástupců ptačí říše.
Zvuky, které jiní takřka nevnímají, dokáže uznávaný ornitolog rozeznat a určit, jaký opeřenec mu právě vyzpěvuje nad hlavou. A svůj odhad si vzápětí zkontroluje dalekohledem, nezbytným doplňkem, bez kterého se v přírodě neobejde.
„Ano, jsem už tím poznamenaný. Kdykoli jsem venku, poslouchám, co kde cvrliká. Ale všechno také nepoznám. Takhle jsem se jednou zaposlouchal a říkám si, že tohle jsem ještě neslyšel. Co jsi zač, zpěváčku? Nakonec jsem přišel na to, že to byla běžná pěnice. Jen prostě zpívala jinak. Řada ptačích druhů se totiž dorozumívá takzvaným nářečím. Jejich písnička se kraj od kraje trochu liší,“ říká.
Dětmar JägerNarodil se 22. listopadu 1936 v Aši. Po absolvování Vysoké školy zemědělské lesnické v Brně v roce 1960 nastoupil jako učitel na Střední zemědělskou školu v Chebu. Od roku 1956 je členem České společnosti ornitologické. V šedesátých letech se aktivně zapojil do činnosti organizace TIS, což je nejstarší nevládní ekologická organizace v ČR. I z tohoto důvodu musel v období normalizace své učitelské místo opustit. Později pracoval na referátu životního prostředí Okresního úřadu v Chebu. Zasloužil se mimo jiné o vznik přírodní rezervace Amerika u Františkových Lázní či o vyhlášení národní přírodní památky Lužní potok na Ašsku. O chráněná území na Ašsku, kde žije vzácná perlorodka říční, se stará dodnes. Aktivně se zapojuje do odborných projektů České společnosti ornitologické, řadu let působil jako krajský koordinátor sčítání labutí velkých, takřka pět desetiletí mapuje výskyt ptačí populace v přírodní rezervaci SOOS. Jako ochranář a ornitolog organizuje exkurze a přednášky. V roce 2005 obdržel nejvyšší vyznamenání Českého svazu ochránců přírody „Příroda děkuje“. V roce 2013 se jako hlavní autor podílel na vydání publikace „Ptactvo Chebska“, která se věnuje unikátním druhům ptáků v regionu. |
Kdy jste poznal, že váš vztah k přírodě je láska na celý život?
Začalo to už od raného dětství, které jsem celé trávil venku. Zatímco dnes se děti musí odhánět od počítačů, mně rodiče vyčítali, že jen lítám po lese a nejsem včas u oběda. A také jsem měl štěstí, že jsem potkal ty správné lidi. Velice rád vzpomínám na inženýra Tobrmana, zaníceného ochránce přírody, který v Chebu založil aktiv a každého, kdo se o přírodu jen trochu zajímal, tam přitáhl. Tam jsem se toho hodně naučil, hlavně o ptácích, to mne bavilo. I v Brně na vysoké škole jsem se zapojil do skupiny, která se o přírodu zajímala. Také tady jsem byl zaměřený hlavně na ptáky. Ornitologie mne drží dodnes.
Podědily vaše děti nadšení pro přírodu, potatily se?
Já mám dvě holky a je pravda, že jsem je s sebou na vycházky do přírody nikdy moc netahal. Ale vztah k přírodě mají. Víc jsem to zkoušel u svých vnuků a tam jsem tedy, přiznávám, nijak neuspěl. Jeden se mnou sice chodil chytat a kroužkovat ptáky na SOOS, ale stejně se dal jinou cestou. Teď studuje FAMU a dělá projekt pAšáci.
Žijete teď v Podhradí na Ašsku. Odkud pocházíte?
Narodil jsem se v Aši, ale převážnou část života jsem prožil v Chebu. Tady jsem vystudoval gymnázium. Poté, co jsem vystudoval Vysokou školu zemědělskou lesnickou, která se dnes jmenuje Mendelova univerzita v Brně, jsem řadu let učil na zemědělské škole v Chebu. Po roce 1968 mi ale bylo řečeno, že není žádoucí, abych vzdělával mládež, a tak jsem skončil. Co jsem provedl? Nic světoborného. Dělaly se prověrky a já nechtěl tvrdit, jak je to skvělé, když tady ty cizí armády máme. Tak jsem na ně nakonec ani nešel. A dopadlo to tak, jak to dopadlo.
Později jste se ale do školy vrátil, že?
Po revoluci. Nechal jsem se umluvit. Byl jsem tam dva roky, pak jsem přešel na tehdejší Okresní úřad v Chebu na životní prostředí. Protože umím německy, točil jsem se kolem perlorodky. Startovala celá řada českoněmeckých projektů na záchranu tohoto vzácného živočicha, a tak se znalost němčiny hodila.
Zároveň jste se věnoval ptačí populaci na Chebsku...
Ano, a je pravda, že některé zdejší lokality sleduji soustavně. Jedna z nich je SOOS. Tady jsem dělal v 70. letech inventarizační průzkum. Měl jsem zjistit, co tu žije a kolik toho je. Před časem mne můj kolega Jiří Brabec z muzea uvrtal, abych udělal vývoj té oblasti, abych sepsal, co se tu vlastně za těch 50 let změnilo. To jsem si dal. Byla to hrozná práce. Chvílemi jsem litoval, že jsem mu to slíbil. Ale už je to hotovo a výsledky jsou docela zajímavé. Zjistil jsem, že se v této lokalitě objevilo šest nových druhů, z nichž jsme u některých ani nedoufali, že by tu mohly zahnízdit. Například jeřáb popelavý nebo slavík modráček. U čtyř druhů však došlo k rapidnímu poklesu počtu jedinců a 16 ptačích druhů, jako třeba vodouš rudonohý nebo tetřívek, z lokality úplně zmizelo. Když to vezmu kolem a kolem, celkově se stav v rezervaci zhoršil.
Čím to?
Tak zase takový odborník nejsem, ale názor na to samozřejmě mám. Bezesporu má velký vliv člověk. To, že člověk zemi ovládl a vše přizpůsobuje svým požadavkům, to samozřejmě musí mít dopad. Trochu je však smutné, že se nedokážeme uskromnit. Třeba když se na Šumavě starostové bouří, že kvůli tomu, aby se poslední trochu životaschopná populace tetřevů mohla rozmnožovat, musí vyhlásit zákaz vstupu do lesa. Na druhou stranu jsou i lidé, kteří dokážou podat přírodě pomocnou ruku. Uvedu příklad: když se na Chebsku objevila vzácná teplomilná vlha pestrá, nikdo jsme to nečekal. Tenhle exoticky zbarvený pták se usadil na Skalensku. Vlha si dělá jakési nory v písčitých a jílovitých stěnách, podobně jako třeba ledňáček, a v nich pak hnízdí. Kolem stěny však jezdily nákladní vozy a hrozilo, že otřesy nory zasypou. Lidé ve vedení firmy rozhodli, že než vlhy vyvedou mladé, budou jezdit jinudy. Další pár si udělal domov v deponii písku, kde při odebírání materiálu hrozilo stejné nebezpečí. I tady nám firma vyšla vstříc. Tohle oceňuji.
Stojíte mimo jiné i za vyhlášením ptačí rezervace na rybníku Amerika.
Tehdy jsem to rozjel docela zostra. Ostrov chovného rybníka slouží jako hnízdiště a tahová zastávka celé řady různých vodních ptáků. Je mezi nimi řada druhů kriticky ohrožených i v rámci celé Evropy. Oblast je zároveň přirozeným biotopem. V podstatě jsem všechny přesvědčil, všichni s tím souhlasili. Proti se však překvapivě postavili lesáci. Argumentovali, že tam je bažantnice, kam jezdí střílet ministři, členové vlády a jejich hosté. Kvůli tomu to tehdy nevyšlo. Ale po změně režimu se nakonec podařilo tady přírodní rezervaci vyhlásit.
V poslední době si rybáři stěžují na obrovská hejna kormoránů, která jim decimují rybníky.
Ano, jsou druhy ptáků, které lidem dělají škodu. Ale i oni musí jíst. A bohužel, kormorán nic jiného než ryby nežere. Chápu starosti rybářů, ale takové ty drsné metody, kdy se shazují hnízda i s mláďaty, to neuznávám. Nejsem žádný militantní ochranář, chápu, že je třeba populaci udržet na uzdě, ale je třeba to dělat humánními metodami. Vždy se dá najít rozumný kompromis. Nově je možné požádat o odstřel, na rybníky se dávají různé plašiče. Co ale nedokážu pochopit, je, když zpěváčci, které tady chráníme, opatrně chytáme, vážíme, měříme a kroužkujeme, končí při tahu na talířích gurmánů. Nechápu třeba Francouze nebo Italy, že si to nedokážou odpustit. Argumentují tím, že je to tradice, ale to můžeme dodnes třeba pálit čarodějnice nebo házet kozly z věží. To taky bývala tradice. Už je načase takové myšlení změnit.
