Filip Prekop

Filip Prekop | foto: Martin Stolař, MAFRA

Zaniklá osídlení jsou jako konzervy plné dokladů o životech lidí

  • 0
Archeologové v kraji za sebou mají úspěšný rok. Díky stavebním pracím jim zhruba o třetinu narostl počet výzkumů.

Když před třemi lety upozornil valečský kastelán archeologa Národního památkového ústavu Filipa Prekopa na vrch Orlík u Jeřeně, ještě netušil, že bude tamní opevněné sídliště považovat za jeden z nejzásadnějších výzkumů minulého roku. Výšinné opevněné sídliště je totiž na krajské poměry unikátem, kterých zatím zdejší archeologové nezmapovali zrovna mnoho.

„Jedná se o kategorii památek, které byly většinou objevené už do poloviny dvacátého století. Podobná záležitost tedy opravdu patří spíše k výjimce,“ říká Prekop, který bude jedním z přednášejících odborníků archeologické konference.

Proč archeologové prozkoumali tuto památku až nyní?
Je to dáno několika věcmi. Jednak jejím umístěním v krajině, neboť leží na hranici dvou regionů a území je ve stínu dostupnějších oblastí, dalším faktorem je ztráta paměti, která vznikla odlivem původního obyvatelstva v polovině dvacátého století. Je to pro nás podnět, abychom se na taková území zaměřili v dalších letech.

Profil Filipa Prekopa

Vystudoval archeologii na Filozofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni.

Specializuje se na mladší a pozdní dobu bronzovou a fenomén opevněných sídel.

Od roku 2009 pracuje jako archeolog Národního památkového ústavu v Lokti.

Odborně publikuje od roku 2007.

Kolik jich je v kraji?
Paradoxně by se dalo říct, že Karlovarský kraj je pro tyto výzkumy nejpříhodnější z celé republiky, ačkoli má řadu nevýhod pro běžný život. Je to region s největší hustotou zaniklých sídel po roce 1945, a to téměř o řád oproti jiným krajům. Postihly jej dva vojenské prostory, které způsobily zánik celků území o tisícovkách hektarů. Postarala se o to také plošná povrchová těžba, která tady funguje od konce devatenáctého století. Její vliv byl ovšem definitivní a nemáme žádnou šanci, že bychom po ní něco našli. Potenciálně přínosné jsou proto jen zmíněné vojenské prostory, v nichž do jisté míry stále zůstávají materiální informace.

Vojenský újezd Hradiště čeká v příštím roce zmenšení. Plánujete výzkumy na uvolněném území?
Ano, ale nikoli takové, které se zmenšením újezdu bezprostředně souvisejí. Kvůli potenciálnímu přínosu pro archeologii dlouhodobě sledujeme Doupovské hory. Plánujeme tam činnost proto, že doposud byly na okraji zájmu. Díky datům z leteckého laserového snímkování můžeme velkou část vyhodnocení terénu udělat od počítače, aniž bychom se museli pohybovat v této veřejnosti stále nepřístupné oblasti.

Co a z jakého období očekáváte, že najdete?
Období jsou tam téměř všechna. Jako památkový ústav bychom chtěli zmapovat výskyt všech, u nichž se to podaří. V nejbližší době bychom se chtěli zaměřit na výšinná opevněná sídliště prehistorického stáří, protože už máme nějaké indicie, že tam stále jsou nějaká neobjevená.

Je právě prehistorické období tím nejméně zmapovaným v kraji?
Dá se říct, že ano. Je to způsobené tím, že prehistorie je tu v absolutních číslech méně četná, než například v povodí Labe nebo Vltavy, a to především kvůli přírodním podmínkám. Přesto tu doklady nalézáme a my se ptáme, proč se tady tehdy lidé pohybovali v relativně nevhodných podmínkách pro osídlení.

Jak moc se na archeologii podepsalo vyhnání českých Němců po roce 1945?
Z lidského úhlu pohledu je to samozřejmě tragédie, z úhlu historických věd a poznávání minulosti to lze chápat jako výzvu k novému uchopení povahy žití, které tu bylo téměř neměnné od pozdního středověku a náhle zmizelo. Z dochované běžné korespondence z první poloviny dvacátého století je zřejmé, že povědomí o lokální historii a zájem o výsledky historických věd byly velké. Máme doklady o tom, že zdejší archeology vždy obklopovala skupina amatérských badatelů. Fungovali ve stejném režimu odbornosti a ono povědomí šířili.

Jak to fungovalo?
Z tohoto období znám několik příkladů Chebska, kde žilo vyloženě německé obyvatelstvo. Tehdy tam docházelo k velkému počtu objevů nových archeologických památek, a to amatérským povrchovým sběrem fragmentů keramiky. Také existuje spousta korespondence, kdy běžní lidé archeologům píšou, že něco našli, a ptají se, co by to mohlo být. Znalost terénu byla velká a také pomocí historek a legend mohl v paměti lidí částečně přežívat odraz původních účelů využívání různých míst v krajině. My jsme dnes nuceni pohybovat se v ní, jako kdyby byla neznámá. Přitom by šlo jistě o velmi přínosný pramen poznání pro skládání mozaiky.

Dá se tento výpadek někdy nahradit?
Nahradit se nedá. Je to historický jev, který nelze přehodnocovat. Pokud k tomu přistoupíme z pohledu archeologie, pak můžeme část těchto ztracených informací o krajině zachránit a případně dál předat. K zaniklému osídlení můžeme přistupovat jako k archeologické konzervě plné dokladů o žití lidí v rozsahu až pěti staletí, kdy ji jednak musíme jako takovou chránit, případně ji můžeme i zkoumat.

Uvedete příklad takové oblasti?
Nejmarkantnější je to v případě Slavkovského lesa s největším zaniklým sídlem, městem Čistá, historicky Lauterbach. Po vyhnání německého obyvatelstva bylo území zabráno jako vojenský výcvikový prostor a československá armáda jej využila ke cvičení útočných taktik. O součinnosti armád v osídlené oblasti tam vznikl instruktážní film Boj o osadu. Definitivní zánik přišel s ukončením vojenského prostoru počátkem padesátých let, kdy bylo těžkou technikou prakticky srovnáno se zemí. Důvodem byla i možnost využít prostor pro těžbu uranu. K ní ale nedošlo. Provedli jsme tam povrchový průzkum a území chceme vyhlásit za archeologickou kulturní památku.

Existují ještě nějaké podobné experimenty?
Nemusíme chodit daleko, hned v sousední obci Rovná došlo ke zničení historické osady Ebmeth. Na stejném místě, ale přes ulici, vznikla coby experiment nová socialistická vesnice. Všechny zaniklé osady po německých obyvatelích v okolí se sloučily do jednoho velkého katastru obce určenému k zemědělství.