Patřil jste v té době k Občanskému hnutí, ale kandidoval jste za ODS. Proč?
Dostal jsem nabídku. A přiznávám, sám jsem byl překvapen. Patřil jsem k Petru Pithartovi a Občanskému hnutí, které se ovšem víceméně rozpadlo. ODS zastávala tvrdou pragmatickou politiku, která se spoléhala na neviditelnou ruku trhu, osobní svobodu a také osobní odpovědnost a dávala přednost rychlé privatizaci před právním zakotvením. Z velké části se tato politika ukázala jako správná, byť se ještě dnes mnoha lidem stýská po dobách, kdy jim stát dělal tátu a mámu.
Jaké bylo dělat v těch dobách v Chebu starostu?
Snadné. A víte proč? Protože zde byla řada zajímavých, dobrých a schopných lidí. Městu se v těch letech dařilo hlavně díky nim. Viděl jsem vír té doby, kdy malá a velká privatizace dělila společnost na odvážné a vyčkávající, riskující a opatrné a také na podvodníky a poctivé. Hlavní úkol, který jsem viděl já jako nejdůležitější, byla privatizace bytového fondu. Přes všechny výhrady považuji tuto privatizaci za úspěšnou. Proměnila mnoho nájemníků ve vlastníky a pevněji připoutala řadu lidí k městu. Dalším velkým problémem byla nákladní doprava, která těžce zasáhla centrum města. Vzpomene si ještě někdo na frontu kamionů, která končila daleko za „ypsilonkou“? Připomeňme demonstrace na Pomezí a Vojtanově. Velkorysost města Chebu a hlavně aktivita tehdejšího starosty Františka Lindy při výměně pozemků se soukromými vlastníky urychlila přípravné práce pro stavbu obchvatu. Ten byl předpokladem pro vznik průmyslové zóny, kterou další vedení města dovedlo k rozkvětu a funkčnosti. Nemohu pominout spolupráci s Antonem Hartem na obnově rozbořené a vypálené Lorety. Cheb v té době byl ale také divokým městem prostituce a vietnamských tržnic.
Do Chebu jste přišel z Lubů a pracoval jste zde osm let. Pak jste se zcela stáhl z veřejného života. Lidé vás zde už nepotkávali. Kam a proč jste odešel?
Pro „venkovana“ z Lubů byla zkušenost z Chebu tou nejlepší školou. Já ale v roce 1999 dostal pracovní nabídku z Kraslic. Tady jsem se soustředil na vybudování nové vodárenské společnosti. Už 16 let v ní pracuji jako jednatel. Zpočátku zde bylo také mnoho problémů, ale po zkušenostech z Chebu to nebylo až tak těžké. Vždy jsem mohl požádat o radu své přátele a bývalé kolegy.
Ani v Kraslicích jste na politiku nezanevřel...
V roce 2010 jsme založili hnutí Otevřená radnice, které ve volbách téhož roku získalo nejvíce mandátů.
Jako lídr sdružení jste měl být starostou. Mohl jste být člověkem, který by v kraji starostoval ve dvou různých městech. Proč jste do toho nešel?
Já nechtěl. Není to takový med, jak si mnozí myslí. Co bylo ale nejdůležitější, Kraslice už dobrého starostu měly. Nestraník Zdeněk Brantl je schopný člověk. Rychle jsme se tehdy dohodli na jeho podpoře. Přijal jsem místo neuvolněného místostarosty a myslím si, že se nám společně podařilo v Kraslicích něco dobrého udělat. I v dalším volebním období jsem byl zvolen do zastupitelstva. Toho si opravdu cením.
Bylo těžké se prosadit ve městě, kde jste žil jen pár let? Je to ve volbách hendikep?
Není samozřejmě těžké kandidovat jako místní lékař nebo známý učitel. Ale je třeba vytrvat, mít osobní nasazení. Když lidé uvidí, že vám jde o prospěch města, tak vás podpoří.
Jste také místopředsedou Spolku přátel města Kraslice, který se snaží o záchranu nejstaršího měšťanského domu v Kraslicích.
Kraslickou hrázděnku jsme koupili před lety v dražbě. Podařilo se opravit jednu z nejdůležitějších částí stavby, střechu, a to včetně krovů a dalších dřevěných prvků. Šlo o opravu za minutu dvanáct. Máme fotografie, na kterých je poškození nosné konstrukce vidět. Jenom zázrakem se to nezřítilo. Po opravě by zde mělo vzniknout muzeum. Malá expozice by turisty seznámila s tím, že se tady jenom nedojily krávy a nepěstovaly brambory, ale existoval tu průmysl krajek, výroba hudebních nástrojů a fungovalo hornictví.
Jaké máte plány do budoucna?
Na podzim, doufám, odejdu do důchodu. A také doufám, že dokončím zbývající dva a půl roku svého mandátu v zastupitelstvu města. Pokud se nám podaří zvýšit úroveň školských, sociálních a zdravotních služeb v Kraslicích, tak budu docela spokojený. Přestože v Chebu už nebydlím, stále město pozoruji a s potěšením sleduji, že se mu daří. Právě na příkladu Chebu a lidí v něm žijících lze doložit, že je možné překonat i velmi složité situace, pokud v nás zůstane lidskost a silný pocit odpovědnosti.
