V roce 1857 rytec skla Ludwig Moser zřídil v Karlových Varech malou dílnu s prodejnou ručně rytého skla pro bohatou lázeňskou klientelu. Položil tak základy firmy, jejíž výrobky se staly vyhledávanou komoditou přitahující zájem císařů, králů, papežů, představitelů politického světa i světových celebrit.
Na odkaz Ludwiga Mosera a jeho řemeslné mistrovství v současné době v karlovarské sklárně Moser navazuje celkem 11 rytců. Milan Holubek mezi nimi zaujímá jedno z předních míst a patří ke skutečným umělecky zaměřeným řemeslným mistrům této tradiční karlovarské značky.
Vy jste si své řemeslo úplně nevybral. Dokonce to vypadá, že ono si tak trochu vybralo vás. Stačilo se totiž kdysi ještě ve školních letech důkladně připravit na jednu běžnou písemku a vše mohlo být jinak....
Nepochybně! V letech, kdy už jsme se já i ostatní spolužáci pomalu rozhodovali, čemu se budeme věnovat a na co se zaměříme po škole, jsem jednoho běžného dne dostal od kamaráda nabídku připojit se na poslední chvíli k exkurzi do sklárny Moser, o které jsem v té době jako kluk samozřejmě vůbec nic nevěděl. Shodou okolností to bylo v den, kdy mě čekala písemka, které jsem se chtěl vyhnout, protože jsem na ni nebyl příliš připravený. A protože jsem dnes tady, kde jsem, znamená to, že továrna mě tehdy zaujala. Rozhodl jsem se podepsat s Moserem smlouvu.
Sklony k umění jste měl už tehdy?
Já jsem sice několik let navštěvoval výtvarnou školu, kde občas byly i některé z mých obrázků vystavené, šlo však o motivy, které dokáže kdejaký obyčejný kluk namalovat. Žádné zázraky. Každopádně sklon k výtvarnému umění jsem určitě měl. Ve sklárně jsem však nezačínal hned jako rytec. V roce 1968 jsem nastoupil nejprve na pozici brusiče skla. To se mi ale moc nezamlouvalo, a tak jsem přibližně po roce svého působení využil možnost přeorientovat se na rytce skla. A tehdy mě potkalo velké štěstí, protože mě do tajů řemesla začal zasvěcovat zdejší vynikající rytec Ivan Chalupka. Od něho jsem se skutečně hodně naučil.
Co předchází práci na rytině?
Obvykle na můj stůl doputuje hotový tvar s motivem. Dostanu k dispozici předlohu většinou v podobě obrázku, který si okopíruji na pauzovací papír. Linie kresby poté ručně perforuji jehlou a takto připravený papír po přiložení na sklo pečlivě přejíždím plavenou křídou. Díky perforaci papíru přenesu motiv na sklo. Jedná-li se například o monogram, překresluji to tuší a ošetřím přípravkem, který zabraňuje smazání předlohy při rytí na lehkém stroji. Pokud mě čeká rozsáhlejší a složitější rytina, linie si před zahájením práce zvýrazňuji vodostálým modrým fixem. Při těchto motivech se totiž nejprve potřebuji dostat do určité hloubky a vytvořit základní plastiku. Začínám na polotěžkém ryteckém stroji, kde mám karborundové kotouče.
Vyvíjí se rytecké řemeslo nebo podobným způsobem už pracovali mistři i před 100 lety?
Samozřejmě se částečně vyvíjí, tehdy například neměli k dispozici elektrický pohon a rycí stroje poháněli vlastními silami. Šlapali tedy stejně jako třeba na šicích strojích. Tehdy se rylo s použitím měděných kotoučů se smirkem nebo se využívaly kotouče elektritové. Dnes máme převážně diamantové kotouče s výrazně delší životností.
Jaké dílo vám zatím zabralo nejvíce času?
Velmi náročná a dlouhotrvající byla práce na speciální zakázce pro thajského krále, kterou si u sklárny Moser k oslavám 50. výročí od jeho korunovace objednal tamní parlament. Zabralo mi to něco přes sedm měsíců. Jednalo se o velkou vázu, která měla na výšku symbolických padesát centimetrů. Dostal jsem za úkol vyrýt do skla sérii motivů. Jednotlivé obrázky byly poměrně složité a plné detailů, práci navíc komplikovala i samotná manipulace s takto velkou vázou. Narážel jsem i na limity délky vřetene ryteckého stroje. Když takovou vázu musí člověk při rytí otáčet a různě ji naklánět, součásti stroje občas i překážejí.
Není pro takové situace k dispozici například ruční rycí strojek?
Samozřejmě ano, používám diprofil, ten se však hodí jen na takové řekněme lehké škrábání a nedá se s tímto nástrojem rýt příliš do hloubky. V případě zmíněné vázy jsem ho tedy nemohl využít.
Přiblížil byste některé motivy?
Hlavním a ústředním motivem byl samotný panovník sedící na trůnu. Požadavek přitom byl, aby si král byl na rytině podobný, což samozřejmě bylo mimořádně složité trefit se do té podoby. Dále tam byly různé thajské symboly a znaky, dále například pan král sklánějící se k prostému lidu, k zemědělcům, k dětem a tak dále.
Kontroloval někdo ze zadavatelů vaši práci?
Jednou za dva měsíce jezdila delegace z Thajska. Její členové ovšem neměli jednotný názor. Jeden z nich třeba konstatoval, že pan král by měl být trochu veselejší. Další naopak zapochyboval, zda není veselý příliš. Bylo to tedy i trochu úsměvné.
Co považujete za životní dílo?
Jedním z nich je určitě tato váza. Dále jsem za dlouhé roky svého působení ve sklárně vytvořil už celou řadu různých často i opravdu velmi složitých rytin, které byly v běžné produkci. Osobně jinak vzpomínám například na dobu, kdy každý z rytců dostal příležitost vytvořit něco ke 150. výročí sklárny Moser. Já si jako předlohu vybral motiv Tesař od Georges de La Tour, který jsem vyryl do vrstveného barevného skla. Na pozadí zmíněného obrazu byla svíčka, která nasvětlením vystupovala a to se mi povedlo věrně přenést i do skla té vázy. Na svém kontě mám dále, soudě dle ohlasů, povedené moderně pojaté rytiny, které jsem dělal společně s výtvarníkem Karlem Bečvářem.
Tady na stole vidím vázu s motivem chlapce s loutnou a kyticí stojící vedle ní. Autorem předlohy je Caravaggio. Prozraďte něco více o této svojí aktuální práci.
Je to váza vyrobená na základě požadavku zákazníka z Taiwanu. V případě každé podobné rytiny nejdříve přemýšlíme, jakou barevnou kombinaci skla zvolit, tady je základ beryl a přes to je vrstvená kouřově šedá.
Rytecké řemeslo má jistě i svá negativa. Jaká například?
Je to někdy i pořádná dřina. Protože když má člověk v ruce třeba vázu, která váží i devět kilogramů, tak si připadá s nadsázkou jako vzpěrač. Jen pro přirovnání, představte si týdny a někdy i měsíce celou směnu držet v ruce kýbl napuštěný po okraj vodou. Zhruba takové to je. Prostě klouby trpí a člověk se pořádně zapotí. Potom přijde utahaný domů a je rád, že aspoň odpoledne a v noci to sklo nevidí. Samotné rytí například detailů do takto těžkých váz navíc znamená zatajit dech a přiložit sklo ke kotouči, jen se ho dotknout a třeba u portrétů člověk sáhne i jen nepatrně vedle a už to vypadá trochu jinak, než by mělo.
Jde to potom vůbec opravit?
Nikdo není neomylný, ruce se občas klepou a říká se, že dobrý rytec se pozná i podle toho, že když něco pokazí, tak ostatní to nepoznají.
Roste nová generace rytců?
Zájem u mladé generace moc nepozorujeme. Navíc než mladý člověk k rytí přilne, tak to trvá pět let, a než se z něho jakž takž stane rytec, tak to trvá deset let. Měl jsem tady několik lidí v rámci jejich rekvalifikace. Prosadil se jeden a v současné době tady na rytecké dílně pracuje.
