Jaké byly začátky práce na záchrance?
V polovině sedmdesátých let, kdy vznikla, se jezdilo z oddělení ARO karlovarské nemocnice. Na jednu směnu od sedmi do čtyř. Když jsem nejezdil, pomáhal jsem na oddělení s pacienty. Takhle to fungovalo rok nebo dva. Pak se provoz rozšířil na dvě směny a v roce 1985 začal nepřetržitý provoz.
Máte za sebou více než čtyři dekády práce u záchranky, dokážete tedy srovnávat. Kam se za 40 let vaše práce posunula?
To se nedá vůbec srovnávat. Když jsem nastoupil na sanitku, měl jsem jenom základní zdravotnický kurz. Pak jsme jezdili do Plzně na záchranářské lekce. Na převozové sanitce byla práce úplně o něčem jiném. V autě jsme neměli prakticky vůbec nic. Teprve později přišla Škoda 1203. Ta už byla zařízená. Byl v ní například defibrilátor, který vážil 40 kilo. Jednou jsme ho odpálili a hotovo. Anebo EKG. Bylo tříbodové, elektrody se nasadily na hrudník, kolem nesměl nikdo projít a na obrazovce něco běhalo.
S trochou nadsázky by se dalo říct, že v dnešní sanitce dokážete provést malou operaci.
V nejhorším případě by se to dalo. Jsou to malé pojízdné jednotky intenzivní péče.
Jezdil jste asi se všemi vozy, které kdy v Československu jako sanity fungovaly. Kdy jste se poprvé svezl v něčem lepším?
To bylo v roce 1989, dostali jsme Renult Master. A to byla bomba. Ve výbavě měl třeba infuzní pumpu, defibrilátor, prostě vše potřebné. Všichni jsme se vybavení ale museli naučit obsluhovat. To do té doby nikdo neviděl. V souvislosti s tím mě napadá: když dneska slyším mladší kolegy, jak láteří, že auto nejede, klimatizace nefunguje a podobně, s úsměvem si vzpomenu na doby, kdy jsem jezdil se Škodou 1203. Nebo s ruskou Latvií. Dnes si vážím techniky, která je.
Dnes fungujete jako řidič záchranář. Stačí vám pro tuto profesi školení, které jste absolvoval v sedmdesátých letech?
Samozřejmě že ne. Musel jsem absolvovat další kurz a vzděláváme se průběžně. Máme školení každou chvíli, poslední bylo před Vánoci. Každý čtvrtrok trénujeme a cvičíme, a to i mimořádné události. Je toho prostě hodně.
Jak vnímáte vztah „normálních“ řidičů a řidičů záchranky? Jsou k vám tolerantní?
Teď už to vcelku jde. Co jsme dostali nové vozy, které jsou asi líp vidět, nám lidé uhýbají víc. Ale k dokonalosti má vztah běžných řidičů k záchrance daleko. Vždycky se najde někdo, kdo nám komplikuje situaci. Nejlepší pro nás je, když si nás řidič všimne a udělá prostor k projetí. A třeba blinkry dá najevo, že o nás ví. Ale když někdo zastaví uprostřed vozovky, těžko se mu vyhýbáme. Občas se najde někdo, kdo s námi chce závodit. Zrovna dnes, když jsem jel do špitálu, tak se se mnou honil řidič subaru. Vyloženě chtěl závodit.
Není to tak dlouho, co nedočkavý muž sedl do sanity, která blokovala ulici, a popojel s ní. Je to, doufám, jen extrém...
To je skutečně extrém. Lidé, když nás vidí, většinou počkají.
Ani nadávku neutrousí?
Ale jo, občas si něco vyslechneme. Stalo se dokonce, že jeden řidič přejel záchranáři nohy, ale to jsou skutečně extrémy. Mně se zatím nic podobného nestalo.
Ve své práci vidíte a zažíváte věci, které byste vidět a zažívat určitě nechtěl. Jak se zbavujete stresu?
Nevím. Kdysi jsme měli školení od psychologa, který nám říkal, že my si myslíme, že stres odbouráme. Ale stres se v nás prý ukládá, a že člověk může někdy bouchnout. Na stresové okamžiky dokážete zapomenout. Ale pak vám je připomene maličkost. Třeba jedu po Pražské soukromě a uvědomuju si: „Tady se stalo tohle, támhle něco jiného.“ Člověk za ta léta viděl spoustu hrůz. Ale musí je umět rozchodit.
Jednou jsem taky potřeboval pomoc záchranky. A posádka sanity se divila, že jsem poděkoval. Prý to není úplně běžné. Je to pravda?
Teď pochvaly chodí hodně. Ale dříve to tak nebylo. Za prvních 30 let práce u záchranky jsem dostal jediný děkovný dopis. Z Opavy od paní, jejíž dcera jako jediná přežila nehodu u Děpoltovic. A ten mám v kronice. Tenkrát to byla bomba.
Řekl jste, že jste za svou kariéru viděl spoustu hrůz. Vzpomenete si naopak na nějakou milou historku?
Na náměstí Řezáče byl v paneláku pes. Labrador. Jeho majitelé nechali v troubě připravené maso na pečení. A pes ho cítil. Hrabal packou po sporáku, až se mu podařilo troubu zapnout. A maso začalo čoudit. V bytě naštěstí nikdo nebyl. Hasiči přijeli, vyrazili dveře a my se ujali psa. Byl takový malátný z toho kouře, tak jsme mu před barákem dávali kyslík. Stalo se například i to, že jsme přijeli k bytu, kde bydlela stará paní. Děti se jí nemohly dovolat, tak zalarmovaly kdekoho. Hasiči vyrazili dveře. V křesle u televize seděla babička, koukla na nás a udiveně se zeptala: „Proč mě budíte?“ Zkrátka i v sanitce se dají zažít humorné příhody.
