Brněnský sběratel Jan Mynář ukazuje jeden z exponátů své sbírky. Tu lze vidět...

Brněnský sběratel Jan Mynář ukazuje jeden z exponátů své sbírky. Tu lze vidět na výstavě Váhy a měřidla ve Valdštejnské obrazárně Muzea Cheb. | foto: Martin Stolař, MAFRA

Sběrateli učarovaly váhy, v Chebu představuje na sto třicet exponátů

  • 0
Unikátní výstavu nabízí nově muzeum Cheb. Ve výstavních prostorách si lidé mohou prohlédnout více než 130 nejrůznějších vah a měřidel. Všechny exponáty pocházejí ze soukromé sbírky jedenasedmdesátiletého Jana Mynáře. Ten se svému koníčku věnuje už čtyři desetiletí.

Kolik jednotlivých předmětů, týkajících se vážení, vaše sbírka obsahuje?
To vím celkem přesně. Celá moje sbírka čítá 168 kusů. Tady na výstavě je, tipuji, kolem 130 exponátů. Váhy, které slouží jako dekorace v bytě, ty jsem do muzea nevezl, další část zůstala uskladněná v garáži, protože do těchto prostor by se rozměrově nehodila.

Kdy jste začal se sbíráním vah? Vzpomenete si na první impuls, který vás k tak netradiční sběratelské komoditě přivedl?
To bylo těsně poté, co jsem absolvoval Vysoké učení technické v Brně, fakultu strojní, obor ekonomika a řízení, dnes bychom řekli management. V té době jsem ještě závodně lyžoval, jezdil jsem na Valašsko, tam se mi líbilo, hlavně u chaty Kohutka, kde byla sjezdovka. A na té stál seník. Jednoho dne tak strašně fučelo, že jsem tam zajel. Myslel jsem, že si v závětří odpočinu. Seník byl prázdný, jen v jednom trámu byla zapíchnutá malá stará váha. Měla oválný tvar, byla kovaná. Zřejmě se s ní vážily balíky sena. A protože jsem strojař, tak mě její konstrukce zaujala natolik, že jsem si ji odvezl. Doufám, že už je to promlčené (smích). Právě to byl ten impuls, že jsem po vahách začal cíleně pátrat.

Jak jste pátral?
Vzhledem k tomu, že internet tehdy ještě nebyl, dával jsem si inzeráty do časopisů, obcházel jsem bazary, oslovoval kamarády.

Máte ve sbírce nějaký zajímavý exponát, který se k vám dostal neobvyklou cestou?
Už jsem sbíral váhy nějaký čas, když jsem se seznámil s jedním armádním meteorologem. Dozvěděl jsem se, že u nich ve skladu leží už řadu let nepotřebná odepsaná váha. Tu tehdy vyrobili sovětští soudruzi na vážení vzorků sněhu. Z toho se pak určuje lavinové nebezpečí. Jenže u nás tak vysoké hory nemáme, a tak váha ležela nepoužitá ve skladu možná třicet let. Podařilo se mi ji získat.

Na výstavě jsou jen váhy?
Většinou ano. Jsou to váhy různých konstrukcí, různých principů, které sloužily k různým účelům. Je tady ale například měřidlo, které je velice netradiční a originální. Sloužilo na zjišťování váhy dobytka. Avšak nikoli vážením, ale podržte se, měřením. Zřejmě to bude vynález nějakého sedláka, velkochovatele, který si uvědomoval, jak je těžké takového býka odvést na váhu a zvážit. Proto vymyslel jiný způsob.

Jak mohl takovým způsobem zvíře zvážit?
Podle mého to musel být tak trochu Da Vinci. K měření používal jakýsi krejčovský metr, ale dílky na něm nebyly vyznačeny rovnoměrně. Zřejmě podle nějakého logaritmu se postupně zvětšovaly. Navíc ten sedlák našel na těle zvířete pět míst, která musel změřit a pak naměřené hodnoty zanesl do tabulky, kterou k tomu účelu vytvořil. Z tabulky mu nakonec vyšla výsledná váha.

Kde jste takovou neobvyklou věc získal?
Už si přesně nepamatuji. Myslím, že mi ji někdo poslal s tím, že je to dědictví po nějakém příbuzném, že je mu to k ničemu a líto vyhodit. Pro mne je to ale důkaz lidské vynalézavosti a cenné obohacení sbírky.

Jakého exponátu si vážíte nejvíc?
Třeba tato váha, která vypadá na první pohled, že sloužila v nějaké lékárně. Možná ano, ale pak si ji nějaký všeuměl upravil tak, že automaticky odměřuje přesně dané množství střelného prachu do patrony. Na jedné straně je korýtko, prach umístěný v dodatečně přidělaném zásobníku se za pomoci elektrického vibrátoru sype po šikmé skluzavce do misky vah. Nahoře je kontakt, který jakmile váha dosáhne určité hodnoty, násypku uzavře. Obsluha vah tak mohla sedět se založenýma rukama a jen sledovat, zda je v zásobníku dostatečné množství střelného prachu.

Z jakých materiálů váhy na výstavě jsou?
Většinou mosaz, dřevo, ale i jiné. Tady ten pěticentimetrový kousek umělé hmoty je také váha. Sloužila k seřízení přítlaku gramofonové přenosky. Aby jehla na LP desku tlačila tou správnou silou. Mám tu i váhu z papíru, která kdysi vyšla v časopise ABC mladých techniků a přírodovědců a musela se vystříhat a slepit. Další originální váha je na dopisy. Je to jakási dřevěná destička s otvory pro tužku, u kterých je napsané číslo. Na druhé straně je otvor pro dopis, tam se obálka vloží a tak dlouho se ta tužka posouvá v těch otvorech, až se vše dostane do rovnováhy. Pozice tužky pak určí výslednou váhu dopisu.

Jaký exponát je zde nejstarší?
Jednoznačně cestovní skládací váha o velikosti peněženky. V dřevěném víčku má vyškrábaný letopočet 1760, možná je ještě starší. Sloužila pro obchodníky nebo penězoměnce, aby se bránili ztrátám. Tehdy se ještě platilo dukáty a tolary z drahých kovů, tedy ze stříbra a zlata. A našli se koumáci, kteří z každé mince, která jim prošla rukama, kousek odřízli. Obchodník proto při placení jednoduše vytáhl váhy a minci otestoval. Zajímavé je, že závaží bylo udělané tak, že to byly vlastně zkratkami označené vzorky tehdejších peněz. Měly přesně váhu, jakou mělo to které platidlo mít. Když byly mističky v rovnováze, obchodník věděl, že mince není šizená.