Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Rozpadlé, úžasné Tbilisi. Autorka z Ostrova zaujala knihou o Gruzii

  14:27aktualizováno  14:27
S oholenou hlavou a v těžkém životním období našla na rok útočiště v gruzínském hlavním městě Tbilisi. Její zážitky ze střetu kultur v místě vzdáleném tisíce kilometrů od jejího domova se staly základem její knižní prvotiny nazvané Týden v Tbilisi.

Mladá ostrovská spisovatelka Petra Kovačíková vydala svoji knižní prvotinu Týden v Tbilisi. Nyní v novém působišti v Perninku pracuje na další sbírce povídek a také na společné knize s Ivou Frühlingovou. | foto: Václav Šlauf, MAFRA

Sedmadvacetiletá ostrovská spisovatelka Petra Kovačíková ji letos v květnu vydala na vlastní náklady. Povídková kniha čtenáře zaujala.

Autorka nezahálí, v současné době ve svém novém působišti v krušnohorském Perninku souběžně pracuje na více rukopisech. Jedním z chystaných děl bude i hororová kniha, přestože, jak sama říká, „horory nesnáší“.

To si dost protiřečí. Nesnáším horor, tak napíšu horor. Jak k podobnému rozhodnutí člověk dojde?
Prostě jsem si řekla, že zkusím takové ty klasické brakové hororové povídky, jen tak ze srandy. Přitom horor opravdu nikdy nebyl můj žánr, já nemám ráda hororové filmy, vždy jsem z toho vynervovaná a potom se mi o tom ještě kolikrát i v noci zdá.

Petra Kovačíková

  • věk: 27 let
  • vzdělání: učitelství - historie a společenské vědy (magisterský titul)
  • povolání: učitelka na ZŠ v Perninku
  • záliby: kresba, cestování, historie, film, literatura, origami
  • motto: Svět je zničený, a protože ty také, musíš si užívat každý okamžik naplno (Omar Chajjam, perský básník)

Jak se někomu, kdo nesnáší horory, daří dostat do děje potřebné napětí?
Když mi bylo 14 let, četla jsem vampýrské horory, protože to bylo děsně sexy, že jo. Celkově jdou horory skvěle na odbyt, dobře se prodávají, jako většina brakové literatury. A podle mě není těžké napsat dobrý horor. Nemyslím samozřejmě třeba ve stylu Stephena Kinga, který dělá kvalitní horory. Já mám na mysli vyloženě takové ty brakovky. Když to začínalo na konci 19. století, tak to odsoudili literáti, že to vlastně nenese žádnou zprávu a není to opravdová hodnotná literatura. To možná horor není ani dodnes, protože to nemá žádné sdělení. Obvykle člověk spíše něco píše, protože chce něco lidem sdělit. Třeba jako já se snažím v knize Týden v Tbilisi například sdělit, že lidé z Íránu nejsou všichni špatní. Nebo že život při neustálém cestování také někdy není snadný, ačkoliv se to může většině lidem jevit jako úžasný a dobrodružný život.

Takže horor nemá sdělení?
Nemá. To je prostě příběh, který si člověk přečte a zažije u toho takové to napětí a vzrušení, které třeba jinak ve svém životě postrádá. Protože proč se jinak dívají lidé na horory? Protože u toho můžou pocítit to vzrušení, které někteří ve svých životech vůbec nezažívají. A je to sranda psát horor. Mě to fakt baví.

Psát horory je sranda?
Já si prostě dělám legraci z toho žánru. Vnímám to jako brak a prostě chci napsat brak. Přibližně půlku už mám hotovou. Je to pět krátkých povídek, chtěla bych to koncipovat jako takovou tu knížku na dovolenou, kterou si čtenář koupí v Levných knihách.

Jak jste se vlastně dostala k psaní?
Psala jsem asi od mala, protože jsem vždy hodně četla. Byla jsem ten typ holky, co chodí hodně do knihovny a pořád čte knížky a taky si hrozně představuje příběhy v hlavě. Mám širokou fantazii, někdy se mi stává, že třeba vidím jenom nějaký předmět a začnu si okolo něj představovat příběh. Třeba, já nevím, někdo nechá kabelku na silnici a řeknu si tady na té silnici někdo nechal kabelku a co okolo toho? A už mi to jede v hlavě. Takže jo, vždycky jsem psala nějaké věci, pro sebe, do šuplíku.

Takže jste tedy byla ten typ holky, že přijdou kamarádi a řeknou „pojď ven“, a ona odpoví „nejdu, čtu si“?
No, to úplně ne. Bydlela jsem na vesnici, odkud se špatně dostávalo pryč. Takže jsem měla spoustu času a hodně jsem četla, a když někdo přišel a řekl: „Pojď ven“, brala jsem to spíše jako: „Jó, konečně odsud můžu někam vypadnout!“ Ale pořád něco číst a vzdělávat se, byla pro mě povinnost. Doteď mám spoustu věcí, které chci přečíst. Třeba Kapitál od Karla Marxe (smích).

Publikovat jste začala na vysoké škole, nejdříve především názorové texty do Britských listů.
Ano, je to takové to otevřené médium, možná v některých věcech dost kontroverzní. Zamlada jsem to žrala, jako takovej ten levičák. Člověk se tam občas dočte zajímavý věci. Psala jsem tam manifesty.

Například?
Jednou jsem napsala report z Gruzie, když tam padl Sakašvili a zvolili Ivanišviliho, prostě politický report. Když jsem žila v Turecku, také jsem o něm napsala report. Bylo to takové mé období, kdy jsem byla naštvaná na celý svět, celý systém a pak jsem napsala manifest Proč jsem zanechala studia. Je to o tom, jak vzdělání je takové programové a dává jedinci do hlavy jakési vzorce, kterými se má řídit, aby v této společnosti přežil. Mělo to velký úspěch, asi dvacet tisíc přečtení za jeden týden. A přišlo mi strašně moc e-mailů. Děkovných - třeba jeden sociolog mi napsal, že jsem strašně hezky napsala to, co on si myslí. Ale i nenávistných, jak jsem úplně vypatlaná.

A potom přišlo období, kdy vám naopak bylo všechno jedno...
Jo, chtěla jsem od všeho zmizet a žít ve squatu někde v lese a nepoužívat k životu peníze a tak. A takhle jsem se dostala do Gruzie, kde jsem prožila svoji hippie éru a hippie život a tam jsem žila bez jakýchkoliv představ a jakékoliv vize. Někoho jsem potkala a tomu jsem zcela podřídila svůj život tam. Takže jsme třeba letěli do Nepálu, aniž bych to někomu řekla. Ani moji rodiče to nevěděli, chudáci. A nakonec jsem si ho málem vzala, což bylo taky srandovní (smích). No nic.

Z Gruzie jste se nakonec vrátila v podstatě bez peněz, bez přítele, s přerušenou školou. Jak se zrodil nápad napsat o svých zážitcích knihu, když jste určitě měla spíše jiné starosti?
Řekla jsem si, že si to dám nejprve všechno do kupy. Dodělám si školu a na chlapy kašlu. Potkávala jsem známé, kteří nevěděli, že jsem zpět. A já jim vyprávěla, co všechno jsem tam zažila. Většinou mi řekli: „To si děláš srandu, to není možný, to by byl fakt hustej film.“ Nebo třeba dobrá knížka, že ano, pomyslela jsem si. Třeba ta dobrá knížka, která mě někam dostane. Vrátila jsem se ke studiu učitelství, asi abych dokázala sama sobě, že to vzdělání nemusí být tak hrozné, koncepčně a strojově dané pro lidi, co žijí v mašinérii. No a během studia jsem začala psát. Rok v Gruzii - vybavovala jsem si nejrůznější příběhy, které se děly okolo mě. Z těch nejsilnějších jsem poskládala sedm příběhů, takže sedm dní, jako týden.

V čem byly vaše zážitky unikátní, co lidi při vyprávění nejvíce překvapovalo?
Konfrontace mezi lidmi z úplně jiných kultur a úplně odlišných společenství. Když se íránský disident, který vyrůstal v islámské totalitě a totální nesvobodě, potká s mladou Češkou, která vyrůstala v té snad nejsvobodnější zemi na světě, tak bych klidně řekla, že je to obrovský kontrast. A tyhle kontrasty se v mé knize promítají všude. Nebo třeba lidé, kteří hledají svobodu, žijí bez majetku, cestují s osly a pěšky po světě, protože chtějí zažít ten život bez závislosti na čemkoliv, kdy díky tomu nepatří do toho systému, a ti se najednou setkají s někým, kdo má jen základní vzdělání, žije v Gruzii a vlastně ničemu z výše zmíněného nerozumí. Tihle lidé nechápou, proč to ti lidé dělají, proč cestují, protože jejich vlastní svět je rodina a jejich země. Vlastenectví. Nechápou, proč se lidé chtějí vzdát toho, co jim systém jakoby dává. Když tito obyčejní Gruzíni něco dostanou od vlády - a že oni toho moc nedostanou - ale když něco dostanou, tak je to třeba mír. Že není válka. A to je pro ně obrovské. Proč by se měli najednou stěhovat, když teď není válka? Týden v Tbilisi prostě není cestopis, ale spíše bildungsroman.

Bildungsroman?
Ten termín jsem slyšela od mého vysokoškolského učitele, když hodnotil mou knihu. Je to příběh člověka, který od něčeho utíká, avšak při tom útěku se rozvíjí a roste. A to byla i moje situace. Já jsem utekla od něčeho v Česku, s čím jsem nebyla spokojená nebo jsem nevěděla, co s tím mám dělat. A najednou jsem „rostla“ v Gruzii, i když to byl spíše takový začarovaný kruh. Když jsem ji opouštěla, tak jsem byla úplně na dně a vůbec jsem nevěděla, co bude s mým životem. A teď samozřejmě vidím, v čem jsem „vyrostla“ díky té Gruzii. Mně se třeba moc líbí věta z té knihy, kterou jsem dala i na obálku. Mohu ji přečíst?

Rozhodně.
Život v Gruzii je jako noc po propitém skvělém večírku, který se chýlí ke konci. Ale my chceme stále pít, protože chceme fňukat nad svými zpackanými životy, a protože nás ze všech ostatních hospod vyhazují a už nás nechtějí obsloužit, tak skončíme v Gruzii, v posledním baru, který je jako jediný otevřený nonstop, a pijeme tu, přestože je tu zapliváno a je tu tma a neonově svítí na dveřích naše poslední naděje.

Odchodu do Gruzie předcházel jeden semestr studia mezinárodních vztahů v programu Erasmus v Turecku.
Přesně tak. A z Turecka jsem si udělala asi pětkrát výlet právě do Gruzie a moc se mi tam líbilo. Ale popořadě. Řekněme, že do skončení střední školy jsem žila běžný život. Prožila jsem normální pubertu, kdy jsi hrozně alternativní a musíš to všem pořád říkat. (smích) Ale potom přišly osobní rodinné záležitosti, se kterými jsem v tu chvíli nevěděla moc co dělat, oholila jsem si hlavu a řekla si, že na všechno kašlu. A potom, když jsem se tedy dostala do Gruzie, tak asi už možná při prvním dnu, když jsem tam byla na tom skvělém hostelu s těmi skvělými lidmi v tom úžasném, starém, rozpadlém Tbilisi. Řekla jsem si, Ježíši, tady chci žít.

Tbilisi je ovšem minulost. V současné době začínáte nový život v Perninku, kde učíte na základní škole a kromě v úvodu zmíněného hororu pracujete i na dalších textech. Prozradíte více?
Doteď jsem to nějak asi neměla říkat, ale chystám společnou knihu s Ivou Frühlingovou. Strašně se na to těším. Ona teď napsala sbírku docela nekonvenčních básní. Je to skvělá básnířka a textařka. Inspirovala jsem ji a rozhodla se také si vydat knihu sama. A na příští rok tedy plánujeme tu naši společnou knihu.

Jak se píše kniha ve dvou?
My jsme si řekly, že to budeme psát jako dopisy jedna druhé. Takže vlastně to začíná tím, že já jí napíšu dopis, který začíná asi takhle: „Čau Ivo, hele, pamatuješ, jak jsme se loni potkaly? No a představ si, kde jsme teď!“ a takhle si tam vlastně bilancujeme to naše setkání a co jsme všechno zažily a vlastně by to mohla být taky sranda, i když to vlastně bude docela psychologický. Už jsem něco napsala a nakreslila i obálku knihy a Ivě se to strašně líbí. Takže ano, já i kreslím. A když se tedy bavíme o tom, co všechno chystám, tak na závěr se chci pochlubit, že zrovna v současné době pracuji také na ilustracích k pohádkové knížce pana Ilka z Ostrova.





Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.