A podle primáře psychiatrického oddělení Václava Feruse jich do budoucna bude potřeba daleko více. „Ve společnosti panuje nejistota, ztrácí se hodnoty. Leckdo to nezvládne,“ tvrdí primář Václav Ferus
Plánovali jste nové oddělení společně s architektem?
To pro nás bylo velmi důležité. Proto jsem rád, že s panem architektem Mrštným byla spolupráce jedna radost. Naším prvním cílem bylo více rozdýchat budovu. To znamenalo zvětšení oken. Nemusí se to zdát, ale pro naše pacienty je to velmi důležité.
Co pro vás bylo prioritní?
Především dvoulůžkové pokoje, ty jsou navíc dnes i povinné. Sesternu jsme navíc umístili tak, aby mohl náš personál mít všechny pokoje na dohled. Tam, kam nevidí, jsou bezpečnostní kamery.
Je v návrhu i nějaká novinka, kterou jste do dnešních dní neměli?
Nyní nově budeme mít k dispozici dvojlůžkový pokoj zvýšené intenzivní péče, neboli izolace.
Co si pod pojmem izolace můžeme představit?
Je to takový psychiatrický JIP, kde jsou nerozbitné zdi, okna, pancéřované dveře... Na topeních jsou mříže, na toaletách jsou kovové nerozbitné věci, aby, když se do toho uhodí, vše vydrželo. To je místo, kde pracujeme s agresí. Tady se léčí to opravdové šílenství.
MUDr. Václav FerusPůsobí v pozici primáře psychiatrického oddělení v ostrovské nemocnici od prvního června 2011. Před nástupem na psychiatrické oddělení pracoval v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem, před tím ve Fakultní nemocnici v Motole. Po ukončení studia pracoval v Psychiatrické léčebně v Bohnicích. Ve volném čase se věnuje rodině, rád cestuje, má oblibu v youngtimerech a yacht sportu. |
Jak moc vám v minulých letech tato místnost chyběla?
Velice. Ta tu nebyla vůbec. Dříve jsme museli pacienta omezovat při pohybu v klasickém pokoji, kde leželi jiní pacienti. Často se tak stávalo, že klidné pacienty probral a ti se tak začali zhoršovat. Nyní navíc můžeme i vypnout vodu dálkově, pokud by poškodil vodovod.
Tato místnost je umístěna hned vedle sesterny, ale sama jedna sestra asi jednoho takového pacienta nezvládne, že?
Je pravidlem, že na jednu končetinu takto agresivního pacienta je jeden zdravotník. Takže vždy potřebujeme pět lidí, protože čtyři drží končetiny a ten pátý připíná magnetické kurty či dává uklidňovací injekci.
Kolik takovýchto případů ročně máte? Zvládnete je sami?
Za rok máme tak do dvaceti případů. Občas ani není výjimkou, že ho nezvládneme a jako posilu voláme republikovou policii. Na psychiatrii se může stát opravdu všechno a v některých případech mají i policisté co dělat.
Nové oddělení je velice prostorné, byl to záměr?
Přesně tak. Nechceme, aby se naši pacienti cítili stísněně. I to byl jeden z našich záměrů. Na druhou stranu jsme chtěli také soukromí pro naše nemocné. Proto budou moci například jíst jak ve společných prostorách, tak i v soukromí svého pokoje.
Co je podle vás lepší?
Určitě společná jídelna. Už dávno jsme zjistili, že při léčbě je komunitní život pacientů jedním z nejdůležitějších bodů. Společné sdílení problémů, které jsou často podobné, má opravdu nepopsatelné výsledky. Proto máme na obou patrech společné místnosti, gauče, klubovny. Dalším velkým pomocníkem je umění. Máme místnost, kde lidé mohou kreslit či jinak tvořit. Z výtvarného díla navíc dokážeme rozpoznat několik věcí.
Všiml jsem si, že jak ve stávajícím oddělení, tak i v nových prostorách je kuřárna. V areálech nemocnic je ale zákaz kouření...
Každá psychiatrie má výjimku a smí mít svou kuřárnu.
Opravdu?
Důvod je prostý. Člověk nedokáže ze dne na den přestat kouřit a do toho řešit své těžkosti. Zakázat mu kouřit při léčbě, to by byl pro pacienta velký šok. Máme tu i pacienty, kteří vykouří 60 cigaret denně. Navíc i cigarety pomáhají v léčbě.
Prosím?
Takzvaná balkonová terapie. Lidé se sejdou na cigaretě a povídají si. Ti, co někdy kouřili, to znají pod pojmem cigaretové přátelství. U tohoto zlozvyku si pacienti více povídají a jsou k sobě otevřenější. Takže ano, i tohle je střípek, který pomáhá.
Dlouho se o nové prostory bojovalo. Nyní je máte, co na to říkáte?
Je to velké zadostiučinění. Díky tomu i víme, že má naše oddělení váhu. Už nejsme popelkou. Dřív byla psychiatrie na kraji zájmů, nyní cítíme podporu v zádech.
Přibylo vám za poslední roky více práce?
Nyní máme více lůžek, a také jsme rozšířili personál. Tím je vidět, že práce opravdu přibylo. Ročně registrujeme i dvacetiprocentní nárůst. Nyní máme tisíc pacientů ročně a každým rokem to opravdu dost výrazně stoupá.
Co je důvodem?
Především se zvýšil tlak na lidi a panuje větší nejistota. Není to jen problém České republiky, ale celého světa. Trend je takový, že v podstatě ze dne na den se dějí změny. A ty někteří lidé berou těžce. Ztráty hodnot a chybějící zakotvenost, to je cesta k depresi.
Dá se říci, jaké nejzásadnější problémy řešíte?
Porucha přizpůsobení. To je stres z vnějšího prostředí, mezi které patří ztráta zaměstnání, vztahu... Poté návykové záležitosti, kdy lidé opravdu jednorázově přeberou a něco udělají. Třetím nejčastějším problémem jsou naši dlouholetí pacienti, kterým se zhorší stav.
Jak vypadá váš nejtypičtější pacient?
Nejčastějším pacientem je žena mezi 30 až 40 lety. A většinou je to kombinace poruch nálady a sociálních potíží. Tedy ztráta zaměstnání, nezaopatření dětí či problémy ve vztahu.
Před dveřmi jsou Vánoce, co to pro váš obor znamená?
Je více případů. Toto období je pro lidi paradoxní. Všichni si přejí štěstí, ale to nenastává samo o sobě. Pro to musí lidé něco udělat. Nelze si nařídit štěstí. Negativně se na jejich stavu mohou projevit i koledy či vánoční reklamy.
Co tedy poradit?
Všem doporučujeme toto: pokud se na to necítíte, Vánoce neslavte. Udělejte si svátky takové, jaké chcete. Nedělejte nic, co nechcete, jen proto, že by to tak mělo být. Přizpůsobte si je svým představám. Nikde není přece napsáno, že se musí kupovat dárky. I chudé Vánoce mohou být příjemnější, než bohaté na dárky.
Zůstal ještě nějaký postup z dob vašich studií psychiatrie, který je stále využíván?
Tak svěrací kazajky už nejsou. Jediné, co se stále používá, jsou pásy na přikurtování pacienta. Jen to nyní není na přezku, ale na magnet. Ten funguje jako zámek. Dokonce se stále využívají i elektrošoky. Ty se ale využívají pouze se souhlasem pacienta, anebo v případě jeho ohrožení na životě. To znamená, kdyby oněměl, přestal jíst a nebyla jiná možnost ho vrátit do reality, tak se takzvaně šokne. Je to kontroverzní metoda, ale velice účinná. V podstatě takový restart, jako na počítači.
Vzpomenete si na nějakého pacienta, který vás svou nemocí překvapil?
Nejzajímavější případy jsou pacienti s fobiemi. To jsou případy, kdy se člověk něčeho bojí a pozorovateli mohou připadat legrační. Například strach z výtahu, či cestování automobilem. Zní to legračně, je to i zajímavé pro psychiatra a psychologa, ale pro osobu to není příjemné. Nejčastěji se zatím schovávají zranění z dřívějška, lidská slabost nebo problém z dětství. Náš úkol není nasadit prášky, ale celé pozadí rozklíčovat.
Mezi vaše koníčky patří autoveteráni. Jak jste se k nim dostal?
Mou zálibou jsou auta ze 70. a 80. let. Je to tím, že jsem v té době vyrůstal. Když jako malý kluk koukáte na starou Ladu s chromovaným chladičem, to se nejde nezamilovat. Slovo auto má blízko k autobiografii. Tím tedy o mně něco říká. Já mám například rád pomalé, bytelné, precizně udělané vozy. Tak se i charakterizuji.
A jaké auto máte?
Mercedes 123, takzvané staré piáno. Sám si ho i opravuji. Patnáct let si ho sám udržuji. Vždy když do něj sednu, vypnu a najdu svůj klid.
