"Stala jsem se tak ve svých sedmi letech prvním českým dítětem, které vstoupilo na půdu Antarktidy," říká dnes sedmnáctiletá Denisa Vincourová. Bylo to přesně před deseti lety a na polární výpravu jí zůstaly úžasné vzpomínky.
Snídaně v Antarktidě.
Osobní hygiena.
Všechno to začalo na Pavlíčkově přednášce, na kterou zavítal vášnivý fotograf - Denisin otec Stanislav. Netajil se tím, že by se rád do Antarktidy podíval.
"Jaroslav Pavlíček otci vysvětlil, že to není jen tak, že by musel absolvovat kurz přežití, který má tři části - řeku, moře, ledovec. Zkrátka si musí člověka otestovat, zda je vůbec schopen zvládnout náročné situace," vypráví Denisa Vincourová.
A právě na jedné schůzce Jaroslav Pavlíček nadhodil, proč nevzít s sebou i někoho jiného, než jen dospělé.
"Byla u toho i jeho dcera, mohla být stejně stará jako já. Ta řekla rezolutně ne! A tak se taťka rozhodl, zbývá tedy Denisa," usmívá se při vzpomínce Denisa Vincourová.
Základní tábor.
Začaly přípravy, shánění peněz na cestu a také kurz přežití v Itálii pro tehdy sedmiletou Denisu a jejího otce. Stanovali u řeky, moře, žádná elektřina, žádný záchod…
Samotnou cestu do Antarktidy pak rodina před okolím utajila, ve škole rodiče oznámili, že odjíždějí do Chile.
Polární stanice, kam ve skutečnosti mířili, se nacházela na malém ostrově Nelson, který je ze dvou třetin pokryt ledovcem.
"Pro mě bylo ta cesta jedno velké dobrodružství. Fascinovala mě především zvířata - tučňáci, lachtani. Žili kolem nás," vrací se v čase zpět studentka gymnázia.
Pozorování zvířat nejvíce bavilo sedmiletou Denisu.
Ráda vzpomíná na neopakovatelnou, čistou a tichou přírodu, takovou, jakou nelze nikde jinde vidět. Patnáct tisíc kilometrů od domova s polárníkem Jaroslavem Pavlíčkem, otcem a dalším členem výpravy Ivo Štefanem oslavila Vánoce i příchod nového tisíciletí.
V Antarktidě jen tak v sukni.
Vánoce v Antarktidě.
Po třech týdnech v Antarktidě se vracela s Ivo Štefanem zpět domů, otec totiž ještě pokračoval v práci.
