Původně to prý měl být pouze exponát do muzea, které v bývalém vojenském prostoru na vrcholku Dyleně buduje Antonín Hofmann. Jenže se to zvrtlo.
Zatímco členové Klubu českého pohraničí tleskají, vedou proslovy a organizují velkolepé odhalení díla nazvaného Na stráži míru, řada dalších lidí napříč republikou čin chápe jako oslavu socialismu a železné opony, na které vyhasla řada lidských životů. Na hlavu majitele pozemku se kvůli tomu snáší vlna kritiky.
Startuje dokonce petice, která už nasbírala kolem devíti stovek podpisů, požadující, aby dílo z Dyleně zmizelo. Vlastník posléze píše do Chebu a žádá město, aby si sochu vzalo zpátky.
Ostře proti se vyhranili například členové spolku Život na Dyleň, kteří se už několik let snaží dříve zapomenutý kraj vrátit na seznam turistických cílů.
„Pod obludnou sochou oslavující vrahy nevinných lidí, kteří se provinili jen tím, že toužili po svobodě, se scházejí jiní lidé a na tyto vrahy vzpomínají a oslavují je. Stydíme se a je nám z toho smutno. Takto si návrat života na Dyleň nepředstavujeme, s takovou Dylení nemáme a nechceme mít nic společného,“ konstatoval předseda spolku Petr Zítek.
Sochu pohraničníka na Dyleň bezplatně a na neurčito zapůjčilo město Cheb. „Bylo to pro vznikající muzejní expozici na Dyleni, a to na základě žádosti majitele pana Hofmanna. Nicméně po tom slavnostním odhalení sochy, které se z našeho pohledu tak úplně nepovedlo, se pan Hofmann rozhodl sochu vrátit zpátky do klášterní zahrady na místo, kde byla předtím. Do společnosti V. I. Lenina a J. Fučíka,“ uvedl starosta Chebu Petr Navrátil.
Doplnil, že plastika, která původně stála v Městských, tehdy Gottwaldových sadech, už ustavičným stěhováním o některé své části přišla. „Co vím, zmizela rudá hvězda na čepici, ulomila se hlaveň samopalu a pes má odřené uši,“ vypočítal starosta.
Za slavnostním odhalením sochy, které provázely plamenné projevy, rozdávání vyznamenání a pózování v socialistických vojenských uniformách s maketami zbraní, stojí Klub českého pohraničí. Ten v současnosti sdružuje řadu bývalých členů pohraniční stráže a skalních komunistů. Předseda Karlovarské krajské rady KČP Václav Bořánek nevidí na akci nic závadného.
„Myslíte si, že sochy mají být v depozitářích? A myslíte si, že ostraha hranic tehdy byla bezúčelná?“ odpověděl otázkami na dotazy, co si o reakcích lidí myslí. „Je nám to líto. Jsou to útoky proti lidem, kteří při ostraze hranic plnili svou občanskou povinnost a jsou na to hrdí,“ dodal.
Na Dyleni stával v dobách totality radiolokátor, který hlídal socialistický vzdušný prostor. Traduje se, že kvůli maskování nebyl při jeho stavbě použitý ani jeden kovový hřebík. Nyní odsud vysílá rádio a jeho majitel Antonín Hofmann koupil i okolní pozemek. Právě na něm socha stojí.
Na otázku, jak vnímá celou kauzu, Antonín Hofmann nejprve odpovídat vůbec nechtěl. Po chvíli si ale nebral servítky. „Chcete to říct česky? Nas...lo mě to. Sochu vrátím, jakmile budu mít k dispozici techniku. Ale řeknu vám, že se s ní rozloučím důstojně,“ tvrdil.
Podle jeho slov lavinu spustila hysterická reakce několika lidí. „Mnozí z nich tu dobu nepamatují, informace mají vyčtené. Ale jak to bylo, to já jim vysvětlovat nebudu, na to ať chodí do školy.“
Antonín Hofmann buduje v bývalé důstojnické jídelně na vrcholku hory vojenské muzeum. Má připomenout dobu, kdy uši z Dyleně poslouchaly cvrkot na druhé straně světa. A právě jako dekorace pro vznikající muzeum měla posloužit socha, která až dosud stála „na hanbě“ v zákoutí klášterní zahrady.
„Chtěl bych tady mít muzeum elektronické války. Chci sem dostat ty přístroje, které se tehdy používaly. Samozřejmě to nebude Tamara, tu neseženu a ani na to nemám, ale drobné přístroje bych tu chtěl vystavit s krátkým vysvětlením, co se k čemu používalo,“ vysvětlil Hofmann.
Kauza se sochou prý výběr dalších exponátů do jeho muzea neovlivní. „Tohle je moje soukromá iniciativa, je to moje hobby, na mém pozemku a v mé budově. Všichni, kteří by k tomu měli nějaké připomínky, sem chodit nemusí,“ doplnil s tím, že muzeum zatím není oficiálně otevřené. „Je to ve stádiu vývoje, ale pracuju na tom a oficiálně otevřu, až když budu mít pocit, že se nemám za co stydět,“ dodává Hofmann.
