Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Beru si své nohy i k obleku, říká bosý muž. Bez bot chodí i v zimě

  8:58aktualizováno  8:58
Rok a půl chodí bez bot vždy a všude, v létě i v zimě, známý sokolovský podnikatel Marek Kříž. Prostě se mu to líbí, cítí lepší spojení s matkou Zemí. Boty nazouvá jen ve výjimečných případech, když usedá na kolo, chystá se na lyže a do tělocvičny.

Marek Kříž sedává na schůdcích před svojí kanceláři a pozoruje svět s radostí, která ho nabíjí. | foto: Martin Stolař, MAFRA

„Nebo když jdu na masáž nohou, abych si je tam nemusel mýt. Zajímavý postřeh: Už vím, jak se cítí žena, když jí muži civí za výstřih,“ říká Marek Kříž, svérázný chlapík, správce městského koupaliště a také organizátor velkých společenských akcí v Sokolově, třeba mezinárodní soutěže ohňostrojů.

I s kamarády se snaží mluvit spisovně a používá zvláštní tvary předložek, jak je patrné z následujícího rozhovoru. Má dvě děti a každou chvíli k nim odvádí řeč, protože otcovská role ho uchvátila. Podepisuje se jako Tatínek a postavil tři dětská hřiště.

A jak se tedy cítíte, když vám všichni civí na nohy?
Jako ty ženy. Ty, se kterými jsem o tom mluvil, potvrdily, že od někoho je jim takový pohled příjemný a o jiném si řeknou: Čuně! Je to ale jejich rozhodnutí, že si vzaly svetřík s výstřihem. Totéž platí pro mě. Když společnost říká, že normální je chodit ve botách, tak musím strpět, že někdo se kouká, někdo to komentuje.

Víc se jich ptá se nebo jen koukají?
Někdo se ptá, někdo pokřikuje a myslí si, že je ohromně vtipný. Třeba - hele, pán nemá na boty, asi je ještě daleko do výplaty. Takových si nevšímám. Nechodím bez bot proto, aby na mě někdo pokřikoval. Úžasné jsou v tomhle děti. Jak jsou čisté, nezkažené a dělají, co cítí, tak se vždycky zeptají. Zvláštní je, že se neptají: Proč nemáš boty? Ale: Proč jsi bosý?

A proč jste tedy bosý?
Napadlo mě, jestli se to dá vydržet celý rok. Jeden pán vytrvale žádal odpověď a neuspokojovalo ho, co jsem mu vysvětloval. Tak jsem si vymyslel, že jsem se vsadil o dvacet tisíc eur. Hned byl spokojený, že chodit naboso má cíl a nějakou hodnotu (smích). Přemýšlím o době, v jaké žijeme. Že děláme věci, které někdo chce, a neděláme věci, které chceme sami. Když se osvobodíme, dostane pak život jinou kvalitu.

Začal jste v zimě nebo v létě?
V rozporu se všemi radami jsem začal někdy v únoru. Četl jsem knihu od Julia Patakyho, což je český guru reflexní masáže. Píše zajímavé věci o těle, o spojení s matkou přírodou a o tom, že je prima chodit bos pět deset minut denně. A že takový člověk nebývá nemocný. Začal jsem ráno chodit po zahradě bos a bylo to úžasné. Když přišly ranní mrazíky a rosa namrzla, tak spojení s matkou přírodou zmizelo a jen hlava říkala: Ťapej rychleji, už aby pět minut bylo za mnou. Pak mi došlo, že bude hůř, až napadne sníh. Zůstal jsem stát, nohy trochu ohřály zemi a zase jsem to spojení cítil. Příjemný pocit od nohou do celého těla. Zajímavé je, že člověk pak vstupuje do dne úplně ve jiné náladě.

A opravdu chodíte bos úplně všude? Na koncert, do kina, do restaurace, v saku?
Beru si své nohy i do obleku (smích). Vyměkl jsem jen jednou, když jsem šel v botách na maturitní ples. Cítil jsem, že by nebylo ono, kdybych tam na pozvání maturanta přišel bosý. Zajímavé je, že zpočátku lidé říkali: Jé, ty nemáš boty! Dnes, když je náhodou mám, říkají: Jé, ty máš boty!

Který povrch je k vašim nohám nejméně přátelský a naopak nejpříjemnější?
Nejhorší je asfalt - nové náměstí v Sokolově v horkém létě. Povrch sálal, řekl bych, teplotou přes 60 stupňů. Naopak úžasné jsou staré žulové kostky a samozřejmě také tráva. Výborné je to ve lese. Myslel jsem, že jehličí bude peklo, ale vůbec ne! Nejpříjemnější je ale asi kompost. Protože je trochu cítit, tak potom vlezu do potoka a nechám nohy opláchnout.

Dáváte si pozor, kam šlapete?
Asi ano, ale už méně než dřív.

Teď myslím kvůli psím lejnům a plivancům.
Do lejna jsem šlápl snad jen dvakrát. Na flusance se mě ptal policista. Odpověděl jsem, že nohy od plivanců si otřu v trávě, ale to, co lidi na člověka naplivou hned za rohem, to se smýt nedá. Po roce jsem utrpěl zranění, rozřízl jsem si chodidlo. Věci se nedějí jen tak. Ono ale vždycky všechno nějak dobře dopadne. A u nás v Sokolově na vesnici potkávám čím dál víc lidí, kteří to mají stejně. Hrajeme si s Marčou a Vikčou (dvě Křížovy děti, 10 a 5 let), nepotřebujeme hračky. Čím dokonalejší hračky, tím méně fantazie ke hře dítě potřebuje. Počítače do škol - dobře. Tablety - to už dítě ani neobrací stránky, jede prstem naplacato ve 2D. Teď vymysleli dokonce tablety do školek a to už je společenský megamasakr. Dospělý by měl být dětem průvodcem a pozorovatelem, ne organizátorem. Děti nás potřebují pro pocit jistoty, jinak si vesměs vystačí samy. Všímám si na pískovišti rodičů, že si nevezmou bábovičku a nedřepnou si k nim, ale sedí na lavičce. Když to udělám, najednou mám kolem sebe pět dalších dětí. Naberu víc písku a udělám bábovičku i jim. Zaujmu je a v tu chvíli mohu poodstoupit a stát se pozorovatelem jejich her. Není tam stres, když dospělák nezasahuje a nekřičí: Dělej to, nedělej to, pojď sem. Proč třeba vyháníme děti z louží? Tak jsem mu nedal gumáky, no bóže. Pořád vozím ve autě dvoje oblečení. A dítě je šťastné! Kvůli čemu bych měl ječet? Kvůli špinavým botám nebo že vyhodím ponožky? Čím víc děti pozoruju, tím víc mě to baví. Otevřel se mi úplně nový svět.

Asi není náhoda, že jste se svépomocí dostal k tomuhle tématu. Podepisujete se jako Tatínek snad i na úřední dokumenty. Cítíte se být otcem víc než jiní otcové?
To ne. Každý máme otcovskou roli nějak nastavenou a dokonce bych řekl, že každý správně. Kdo se dostane mezi indiány, začne se chovat jako indián. Kdo se dostane mezi otce na rodičovské dovolené, považuje to za samozřejmé.

Ne každý se ale podepisuje jako Tatínek.
Každý ať se podepisuje, jak chce. Je to styl mého humoru a úsměvu. Do dotazníků, kde se mě ptají na telefon, někdy taky napíšu Nokia 6800. Protože je to můj telefon (smích). Rodičovství je pro mě asi nejvíc. Co nám děti dávají, to je prostě pecka. Jsou čisté. My je kazíme, škola je kazí a otesává: To neříkej, to se nedělá, to bys neměl. Co pro ně znamená naše věta: „Jsi normální, co to děláš?“ Co jim vlastně říkáme takovým pokřikováním, které vůbec nedává smysl? Škola uspořádá soutěž ve sběru kaštanů. A už nutí děti, aby byly první. Ale pak někdo musí být i poslední. A jak je asi tomu poslednímu? Pár takových soutěží a během tří týdnů se z dítěte stane outsider. Neběželo rychle, neumí vyšplhat, namalovalo ošklivou krávu a při zpěvu od učitelky slyší, aby radši moc nezpívalo.

Neříkejte, že při výchově někdy nevypěníte.
Jasně že vypěním. Ale naučil jsem se podle jedné knihy „přetáčet“. Otec přichází z práce domů, binec, počmárané zdi. Vybuchne, ale hned si uvědomí, co vlastně dělá těm, které miluje nejvíc. Řekne: Přetáčím. A demonstrativně vycouvá ze domu, znovu otevře dveře a začne obdivovat nádherný obrázek na vylepšené stěně. Každý máme právo na špatnou náladu. Já se dětem takhle omlouvám. Jenže ony si týden staré omluvy vůbec nepamatují, mají to dávno vyřešené. Jen já si v sobě nesu, co jsem udělal špatně. Člověk je jediný tvor na zemi, který se takhle užírá a ubližuje si, když zapojuje víc hlavu než srdce.

Zpátky ke zranění nohou.
Je blbé, když žulové kostky a obrubníky mají stejnou barvu. Když si nevšimnu, bolí to hrozně. Všechno ve životě je tak, že se učíme. Neděláme chyby, ale sbíráme zkušenosti. Nejhorší zranění jsem si způsobil sám. Čistil jsem břeh potoka a vrazil si do nohy hřebík, který čouhal ze zrezivělého pantu. Bylo to na slzičky. Kde se tam vzal? Pak jsem si vzpomněl, že když jsem před víc než deseti lety začínal na koupališti, pálili jsme v ohništi nepotřebné věci. Přebíral jsem tehdy, co neshořelo, a jako dnes vidím, jak beru ten pant a házím ho přes plot k potoku (smích).

Sůl na chodníku nevadí?
Nevadí. Spálil jsem se, jen když jsem čistil vlastní chodník a sůl sypal před sebe. Teď už solím při chůzi pozpátku. A ve městě je to v pohodě, když zrovna nejdu za sypacím vozem. Dokonce se dá říct, že sníh hřeje. Vzduch má minus 10, sníh nula stupňů. Nebezpečné jsou v mrazu různé rohožky, k nimž se noha může přilepit. Hranice, kdy už se nedá chodit naboso, je kolem minus 14 stupňů. Obuju žabky a běžím.

Vyhýbají se vám virózy, nachlazení?
Vůbec jsem od té doby nebyl nemocný! Jednou jsem měl rýmu. Když mi naběhnou mandle, vezmu si zázvor a za dva dny je to ve pohodě.

Babičky a dědečkové rádi vyprávějí, jak od jara do podzimu běhali bosi. Jsou nohy odolnější a necitlivé?
Právě že noha je pořád měkká a vnímám úplně všechno. Trochu mi ztvrdla jen pata. Miluju, když technické služby posypou chodník štěrkem. Trvalo mi dlouho, než jsem tento jiný druh masáže vytěsnil z hlavy. Noha se mi ale trochu zvětšila, jak se srovnala klenba. Chodidlo je vůbec dost zvláštní, má přes sedmdesát kostí a my ho pořád ničíme čím dál lepšími botami.

Máte doma vůbec ještě botník a v něm nějakou obuv?
Boty mám všechny. Úžasné na tom je, že netřídím ponožky. Usmívám se, když třídím ponožky dětem.

Musíte si nohy přes den mýt?
Během dne vůbec. Projdu se kvůli očistě travou. Když ale přijdu domů, tak si nohy hned jdu umýt. Takhle jsem se naučil nezapomínat věci v autě. Protože kdybych se měl s umytýma nohama vracet do auta, musel bych si je umýt znovu.

Narazil jste někdy na nepochopení, že vás nechtěli bosého někam pustit? Když skončí letní sezona, snažím se spolupracovníkům poděkovat. Jeli jsme na výlet a zastavili se v Plzni v obchodním centru. Vycházím z toalet a chlapík ze ochranky na mě, že nemám boty. Já na to, že o tom vím. Dostali jsme se do sporu a chtěl mě nechat vyvést ven. Ptal jsem se, co jsem porušil a kde to mají napsané. Trval na svém a vysílačkou si to nechal potvrdit u dispečera. K němu už mě ale nechtěli pustit, abych se ho zeptal sám. Nakonec jsme radši odešli, i když kluci za mě byli ochotni bojovat.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Veterinární lékařka Eva Jiránková ve své ordinaci v Sedlecké ulici na Růžovém...
V Karlovarském kraji chybí veterináři, skončila tak noční pohotovost

V Karlovarském kraji je nejméně zvěrolékařů v rámci republiky. Z personálních důvodů tak musela být uzavřena jediná pohotovost v regionu.  celý článek

Ladislav Cinegr pracuje také s budoucími členy Českomoravské myslivecké jednoty.
O zvěř budou pečovat profesionálové, vidí budoucnost myslivec

Už téměř čtyřicet let je druhým domovem Ladislava Cinegra les. Myslivosti propadl v roce 1978, kdy složil potřebné zkoušky. Nyní k podobným testům připravuje...  celý článek

Letní tábor Vladař na Žluticku.
Tábor dostane novou studnu i klubovnu. Wi-fi ne, narušila by tradici

Mnohamilionové investice plánuje vedení Karlových Varů do oblíbeného letního tábora Vladař na Žluticku. Mezi nejdůležitější úkoly patří oprava dvou budov,...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.