„V roce 1969 byl položen její základní kámen a o rok později už tady fungovalo zhruba deset profesionálních pěstounek,“ řekla ředitelka vesničky Dagmar Roučková.
Velkou zásluhu na jejím otevření přitom měly dvě redaktorky časopisu Vlasta, kterým vadilo, že opuštěné děti musejí projít velkým množstvím různých zařízení, ovšem péče rodinného typu jim zcela chyběla.
Po vzoru rakouských SOS dětských vesniček tak vzniklo obdobné sdružení i v Česku a spolu s ním vesnička v Karlových Varech, následovala další ve Chvalčově a poté v Brně.
„Tehdejší pěstounská péče byla založená na čtyřech pilířích. Tím prvním byla matka, která se plnohodnotně starala o děti v pěstounské péči. Druhým byli sourozenci, neboť za socialismu se stávalo, že podle věku končili v různých typech zařízení, zatímco tady zůstávali spolu. Třetím pilířem byl dům a čtvrtým vesničky, které tvořily komunitu,“ popsala ředitelka.
Pěstounství rozbila normalizace
Myšlenkám moderního pěstounství však učinila přítrž normalizace, pod jejímž tlakem muselo sdružení svou činnost roku 1973 ukončit, a vesničky převzal stát. „Až do roku 1989 tak fungovaly jen díky samotným pěstounkám,“ podotkla Dagmar Roučková.
Původní činnost mohlo sdružení obnovit až po revoluci a od té doby se jeho pomoc velmi rozvinula. Vesničky už nefungují jen pro pěstouny a děti v pěstounské péči, ale i pro rodiny, které jsou odebráním dítěte ohroženy.
Podle programové ředitelky SOS dětských vesniček Jindry Šalátové už karlovarské zařízení pomohlo desítkám dětí.
„Od otevření první SOS dětské vesničky v červnu 1970 zde v pěstounské péči nalezly domov a bezpečné prostředí více než dvě stovky dětí. Neustále rostoucí zájem o naše služby svědčí o tom, že má naše práce smysl,“ uvedla.
V areálu karlovarské vesničky začala například fungovat dvě zařízení SOS Sluníčko, a to pro šestnáct dětí, které potřebují okamžitou pomoc. Jsou plně obsazené.
