Už přes šestnáct let tak pomáhá lidem na oddělení interny.
Do soutěže vás nominovala přímo nemocnice, čím si to vysvětlujete?
Sama nevím. Říkala jsem to i naší náměstkyni, že se necítím v něčem výjimečnější, než jsou ostatní sestřičky v nemocnici. Opravdu netuším.
A vaše pocity z nominace?
První byl šok.
Opravdu?
Nečekala jsem to. Poté přišel pocit smíření. A to hlavně proto, že jsem netušila, co to obnáší. Pak už přišla chvíle blaženosti a opravdu mě to potěšilo.
SoutěžNej sestřička
|
A už víte, co to obnáší a co vás čeká?
Smysl soutěže je vyzdvižení práce sestřičky. Jak je náročná, jak je to těžké po fyzické, tak i psychické stránce. Nejde poděkovat všem sestřičkám v celé republice, tak si vždy nemocnice vyberou alespoň jednu. A tím tak poděkují.
Jako jedna z odměn byl i víkend v luxusním hotelu, jak jste si to tam užila?
Jednalo se o soustředění, abychom věděli, do čeho jdeme. Cítila jsem se tam jako představitelka Pretty Woman, protože nás tam opravdu hýčkali. Od kadeřnice po vizážisty. Pak nás vzali na představení Fantom Opery.
V kategorii Nej sestřička sympatie jste si vedla dobře, jak jste to sledovala?
Musím se přiznat, že nesledovala. Záměrně. Jsem ráda překvapena. Nechtěla jsem ani čekat na uzávěrku soutěže u počítače a vše sledovat on-line.
A jak se k vám informace dostávají?
Sledujete to celá moje rodina. Ta mě informuje. Tohle byla kategorie sympatie, tedy jen část soutěže. Ten zbytek mě ještě čeká.
Hlavní část se uskuteční 3. října. Co vás tam čeká?
Proběhne rozhovor s vylosovaným členem poroty. Poté máme za úkol poslat vzkaz publiku. A následně nás čeká přehlídka ve zdravotnické uniformě. A jako bonusový úkol budeme losovat zdravotnickou činnost, kterou předvedeme na figurantovi. Toho si zahraje čerstvě zvolený Muž roku.
Co si o vaší nominaci myslí kolegové? Cítíte od nich podporu?
Všichni mi fandí. A já jim jen mohu odvětit, že nevím, jak jim za to poděkovat. Oni mi na to odpověděli, že jim to vrátím jen tím, že vyhraji.
A co pacienti? Ví o tom, kdo se o ně stará?
Měla jsem tu nedávno pána, který tady s sebou měl notebook. Nechal si mě zavolat a ptal se mě, jestli jsem to opravdu já. Když jsem mu to odkývala, tak mi jen sdělil, že je moc rád, že se o něj stará taková slavná osoba.
Vrátíme se na začátek vaší kariéry. Kdy jste se rozhodla, že se stanete sestřičkou?
Paradoxně to nebyl můj cíl. Už od mala mě to ale táhlo k lidem a k práci s nimi. A moc povolání, která by mi to dopřála, není. To, že o lidi můžu pečovat, pohladit či vyslechnout je, mě naplňuje. Proto jsem se vydala touto cestou.
Jaká práce byla tedy vaší vysněnou?
První přihlášku jsem si dala na aranžérku. Dneska tomu nerozumím, proč to tak bylo. Navíc tam byly těžké talentové zkoušky. Vyrobila jsem koláž a myslela jsem si, co tam nenesu. Když dorazili ostatní s malbami á la Alfons Mucha, tak jsem si říkala, co tu vlastně dělám.
A co výběr oddělení? Interna přece jen není pro každého...
Tuto cestu jsem si vybrala sama. Nemusím dělat chirurgii, to mě moc neláká.
Jak byste popsala svou práci?
Všude říkám, že svou práci neberu jako práci, ale jako koníček. Opravdu mě moje povolání naplňuje od začátku do konce.
Co je na vaší práci nejlepší?
Jako jen jedna věc? Nejvíc mě naplňuje kontakt s lidmi. To je to gró všeho.
A odvrácená stránka?
To je kontakt se smrtí.
Jak to člověk snáší?
V profesi jsem už více než 16 let. Nechci říct, že jsem otupělá, to vůbec ne. Berete to tak, že to tak má být. Rodíme se a umíráme. Beru to cestou smíření. Proto se snažím lidi na poslední cestě doprovodit, jak nejvíce důstojně to lze. Člověk musí zemřít, tak ať zemře důstojně a s rodinou. O to se tady snažíme.
Někteří pacienti jsou vám asi blízcí, je to o to těžší?
Někdy brečím i s rodinou pacienta. Měli jsme tu paní, která tu ležela tři měsíce, a to nejde, aby vám ten člověk nepřirostl k srdci. Vytvoříte si s ním vztah, ať chcete nebo nechcete.
Jak tedy člověk relaxuje, když je jeho prací koníček?
O to se stará moje devítiletá dcera.
A co třeba zdravotnické seriály, odpočíváte u nich? A jak na vás působí?
Občas se na to podívám proto, že na to kouká moje dítě. Takže je to spíše jen kulisa. Ale musím se přiznat, že mě tam irituje moc chyb, které v reálu prostě nejsou možné.
Největší chyba, která vás štve nejvíce?
Podpatky!
Prosím?
Tady by asi dvanáct hodin na nohou sestřička v podpatcích nevydržela. Jednou jsme si do práce vzali krokoměr a sestra udělá za dvanáctihodinovou šichtu skoro deset tisíc kroků. A to jsme testovali na normální směně, když jsou pak služby, kdy lítáte, tak věřím tomu, že to je daleko více.
Za šestnáct let od vašeho nástupu do práce, co se nejvíce změnilo?
Přístup k pacientovi je dnes daleko lepší a komfortnější. Dnes se více přemýšlí nad tím, že pacient není jen pacient, ale lidská bytost, která potřebuje i jisté soukromí. A o to se opravdu snažíme. Dříve byl trend mít i desetilůžkové pokoje. A sami si dokážete představit, jak to bylo pro některé těžké, být v jednom pokoji s dalšími devíti pacienty.
