Když přijde Svatoslav Karpíšek do zasedací síně Městského úřadu v Rotavě, málokdo z přítomných by hádal, že má před sebou muže, který 26. dubna oslaví neuvěřitelných sto let. Při chůzi se sice opírá o chodítko, ale úsměvy rozdává na všechny strany a pozornost přítomných si vyloženě užívá.
„Náš tatínek je pohodář,“ vypráví syn Zdeněk, který o stoletého jubilanta pečuje se svojí ženou Františkou. „Od devíti let mě vychovával sám, učil mne hlavně vztahu k práci,“ říká Zdeněk Karpíšek a připomíná, že navzdory svému věku má pan Svatoslav o dění kolem sebe přehled. Sleduje televizi, zajímá se o sport. A stále kreslí.
K lékaři ovšem nechodí a léky bere jen na bolavé nohy. Dokud to šlo, žil v samostatném domku se zahrádkou, kde pěstoval vlastní zeleninu. „Když se k nám nastěhoval, přivezl snad půlku baráku s sebou. A k tomu dva psy. Sklep máme plný knih,“ říká snacha Františka Karpíšková.
Svatoslav Karpíšek
|
Ta každé ráno pomáhá panu Svatoslavovi s oblékáním a částečně mu chystá i snídani. „To musí mít dvě oloupaná jablka, která si sám nastrouhá na kaši, smíchá s chlebem a kávou. Moc mu to chutná. Bez jablek by náš tatínek být nemohl. Je vděčným strávníkem. Sní vše, co mu nandám na talíř. Až na špagety. Jeho maminka mu jednou řekla, že jsou to žížaly, a on pokaždé, když je vařím, říká, že žížaly jíst nebude,“ popisuje se smíchem Františka Karpíšková.
Tchánovi tedy namísto špaget nabízí jeho zamilovanou krupicovou kaši nebo žemlovku. Stoletý Svatoslav někdy vypráví střípky ze svého života. Například, jak bojoval na barikádách v Praze. Často se ve vzpomínkách vrací k Josefu Ladovi, se kterým se znal osobně.
„Chodili jsme spolu na kuželky do hostince U Kůrků v Jindřichově Hradci. To byli Ladovi příbuzní a já jim tu jako malý chlapec ty kuželky stavěl. No, a pak jsem začal taky hrát a přitom koukal Ladovi přes rameno, jak kreslí,“ vypráví a sahá do kapsy pro obrázek, který se těm Ladovým hodně podobá. Jenže v této kresbě je navíc vepsáno i vlastnoruční věnování, kterým Svatoslav Karpíšek za uspořádanou oslavu poděkoval.
