Ještě v sobotu 18. listopadu pomáhal na trampských zimních hrách v Libavském Údolí.
„Když jsme v neděli ráno odjížděli, zpívali jsme si v autobuse nahlas umlčené písničky Waldemara Matušky a Karla Kryla. Lidé, kteří s námi jeli, se napřed chovali zdrženlivě, ale pak roztáli a zpívali s námi. Když se pak celým autobusem nesla jedna ze zakázaných písniček Matušky Jó, třešně zrály…, otočil jsem se na šoféra autobusu, jestli se nezlobí. Ten odpověděl jednou krásnou větou: Mně Walda nevadí,“ vzpomíná Nykl.
Nikdo tehdy nevěděl, co přesně se v Praze stalo, panovala nejistota, jak se zachovat. „V pondělí ráno jsem jel do práce a v autobuse se nějaká soudružka začala rozčilovat, co že si prý ti študáci dovolují, my na ně platíme a oni manifestují. Nastalo ticho, nikdo nic neřekl, až v tom se ozval jakýsi silný hlas: Drž hubu, soudružko! Tak se zarazila a zmlkla.“
Frank Nykl tehdy pomáhal založit Občanské fórum v patnáctitisícovém Chodově. V továrně Chodos, kde pracoval, se vstupem do OF neuspěl.
„Bylo mi ale řečeno, že je to záležitost dílovedoucích zástupců ROH, a protože jsem nebyl řádně zvolen a nebyl jsem v KSČ, nikdo se se mnou nebavil a do OF jsem se nedostal. KSČ se ještě držela u moci,“ dodal.
Chodov nespěchal s odstraněním sochy Lenina
V bouřlivém období se stal členem OF v Chodově. Spolu s hrstkou kolegů a několika rozumnými členy tehdejšího národního výboru se mu podařilo udržet v hornickém městě klid bez jakéhokoliv vyřizování účtů.
„To, že se o těchto věcech nepíše ani v historických knížkách o Chodově, není naše vina. My jsme jen zadarmo pomáhali lidem. Zda se nám to podařilo, to ukáže historie,“ řekl Nykl.
Podle svých slov bojoval s pohrobky komunistů. Chodov patřil v širokém okolí mezi poslední města, kde se odstraňovala socha Lenina, ke které komunisté vzhlíželi s téměř nábožnou úctou. Deset let trvalo, než si Chodov připomenul pamětní deskou osvobození americkou armádou.
„Jen se mi nepodařilo změnit název náměstí ČSM na náměstí generála Pattona,“ povzdechl si Nykl. S politikou Frank Nykl skončil ve chvíli, kdy se začalo bojovat o židle ve vedení města a výnosné funkce. Deziluze přišla zhruba pět let po listopadu 1989. Tomu nerozuměl a rozumět ani nechce.
Dnes, pětadvacet let po revoluci, ale neskrývá své rozhořčení nad současným vývojem. „Kdo nekrade a nelže, nemá dneska šanci,“ tvrdí Frank Nykl. Podle něj nebyli komunisté za své činy v minulosti potrestáni. Všichni se začali honit za penězi a mocí.
„Když se dělá revoluce, tak se má spravedlivě trestat. Jenže lidé z předrevoluční doby jen převlékli kabáty, zůstali na svých místech, případně dostali ještě vyšší posty,“ povzdechl si. Navíc podle něj nová mladá nastupující generace politiků od těch starých přebírá stejné metody.
Jediný, kdo podle něj vždy stál za svým slovem, byli trampové. „Minulý režim o nich měl jen urážlivá slova a mlčelo se o nich. A to se moc nezměnilo ani dnes,“ dodal Nykl.
