Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Když se spojí malování obrazů a psaní básní, vznikne z toho Pohrabáč

  14:34aktualizováno  14:34
Básník, který si říká Teodor Kravál, a malíř Lukáš Lerch se poprvé potkali loni. Začali se spolu vídat, diskutovat, tvořit a z jejich roční spolupráce nakonec vznikla básnická sbírka a stejnojmenná kolekce obrazů Přehnaných nadějí 43.

Malíř Lukáš Lerch (alias Lekáš Lurk) a básník Tadeáš Král (alias Teodor Kravál) založili uměleckou skupinu Pohrabáč. | foto: Václav Šlauf, MAFRA

„Je to vlastně adresa,“ vysvětluje básník. „Přehnané naděje si dělá hrdina sbírky o svém odchodu z domova, o své cestě do světa, k dospělosti, za poznáním. Číslo 43 mě provází delší dobu životem a je to mimo jiné číslo popisné naší chaty na Vysoké Jedli, kde jsme mnohé k příběhu vymysleli. A taky na něm nejraději sedím v autobuse.“

Jak moc se obrazy doplňují s texty? Jak si spolupráci malíře a básníka vůbec představit?
LL: Měl jsem zprvu vymyšlený koncept obrazů. Zkoumal jsem lidské emoce. Ty jsou podle mého v dnešním pojetí oploštěné, nevnímají se už v úplné podstatě. Vznikl tak soubor, na kterém jsem pracoval tři roky. Během tohoto období jsem dělal různé návrhy, skici, měl jsem něco připraveného uhlem. Když jsem loni potkal Teodora a bavili jsme se o jeho básních, došlo mi, že se výborně doplňujeme a že potřebuju ještě někoho, kdo by do toho dostal hloubku. Navíc jsme se oba sešli v zajímavém životním období.

Umělecká skupina Pohrabáč

  • Lukáš Lerch
    Je mu 29 let; pochází z Karlových Varů, kde také žije. Učí výtvarnou výchovu na Gymnáziu Ostrov a ZUŠ Ostrov. „Do budoucna chystám řadu obrazů spojených s tématem nemoci a destrukce člověka, a to především jeho vnitřního světa. Obrazy budou součástí happeningu, který bude režírovat Radek Lembacher. A jelikož výsledkem bude němý film, textově jej doprovodí Teodor.“
  • Teodor Kravál
    Je mu 25 let; pochází z Lokte. Pracuje v pražské mediální agentuře. „Připravuju sbírku básní – příběh o klukovi, který má kamaráda a bydlí se strejdou a všechno se mu začíná rozpadat. Takový městský punk. A pohrávám si s myšlenkou na detektivní sbírku. Příběh, který by vyprávěl vyšetřovatel, by se v básních pomalu rozkrýval. Mělo by se to jmenovat V hotelu Brix – takže karlovarské téma.“

TK: Byli jsme na tom podobně. Nešťastná láska.

LL: Byli jsme oba zrovna nakopnutí životem. Domluvili jsme se, že udělám první strany obrazů a on na jejich základě zpracuje svým vlastním způsobem básně. Průběžně jsem mu ukazoval obrazy, on mi četl, co ke kterému z nich zrovna píše, a já se tím zase zpětně nechal inspirovat. Když jsem dodělal přední strany, Teodor měl hotovou sbírku a já začal pracovat na stranách zezadu obrazů, které jsou zároveň ilustracemi k jeho knížce.

TK: Ani jeden nemůžeme říct, že bychom tohle udělali jeden bez druhého. Chodil jsem za Lukášem do garáže, kde tvořil, bavili jsme se o věcech a spousta z nich je potom zachycena v básních, jako třeba „Hledám nehezkou složitou holku“. Ta vznikla z naší rozpravy o tom, že jsme přežraní tuctovými slečnami.

Dvě strany – tím jsou vaše obrazy specifické. Jsou malované na skle a mají několik vrstev...
LL: Sklo mám raději než prefabrikované plátno, které má strojový vzorek, texturu. Sklo je oproti tomu čistá čirá vrstva. Je to vlastně deset oken z mé základní školy. Devět let jsem se díval na ně a skrz ně v různém rozpoložení – když jsem měl radost, nebo jsem byl naopak zhrzený, když se mi marně líbila nějaká spolužačka. Hledal jsem okna, a když jsem šel okolo své bývalé školy, zrovna je náhodou vyměňovali. Dával jsem na ně své pocity a vždy jsem se abstrahoval do jednoho tvaru, který tomu pocitu podle mě odpovídá. Používal jsem různé barvy, které jsem našel, nebo které jsem si nechal namíchat podle nálady, a různé věci, které mi rovna přišly pod ruku. Pracoval jsem třeba s uhly. Ty jsou naskládané v pilinách, a tak jsem je u obrazu Vztek zamíchal do barvy. Přišlo mi to hodně hrubé.

Inspiroval jste se někým konkrétně?
LL: Vrstvením obrazů a prosvítáním neviděného mě inspiroval Mikoláš Medek. A vlastně i Marcel Duchamp nalezenými objekty – ta okna.

Jak jste postupoval zase vy při tvorbě básní?
TK: Od Lukáše jsem měl deset prvních stran obrazů. Ty jsem si seřadil, jak jsem chtěl, a vytvořil z nich příběh. Vzniklo zhruba 30 básní. Je to příběh kluka, který chce na začátku opustit svou rodinu, chce se dostat do světa, najde si lásku, která ale potom vyprchá. Říká si proto, že by bylo vhodné se vrátit zase domů, do bezpečí, ale když se tam vrátí, domov už tam není. Psal jsem něco úplně jiného, než je normálně moje poezie. Ta je víc punková, tohle je jemnější, fantaskní, zaměřené do minulosti.

Váš kolega výtvarnou výchovu učí. Jak dlouho vy píšete básně?
TK: Asi pět let. Začínal jsem s povídkami. Pak jsem ale zjistil, že můj styl je poměrně skoupý a že je docela vhodné z něj udělat poezii. Vystupuju s ní dva roky, a když se po různých soutěžích a čteních ukázalo, že mi to tak nějak jde, dostal jsem se do komunity současných básníků.

Jak je to s básníky v kraji?
TK: Tady je básníků poměrně málo a podle mého jsou spíš nekvalitní. To je těžké určit, ale sestavit větší čtení jen ze zdejších, je poměrně složité.

A jak jsou na tom výtvarné kruhy?
LL: Ve Varech neznám mladé lidi, kteří by takhle tvořili. I prosazení v kraji je pro mladé umělce těžší, nikdo se na ně nezaměřuje.

Kdo ze současných nebo minulých tvůrců je vám blízký?
TK: Ze starší generace se mi líbí Vráťa Brabenec a některé věci od Magora jsou výborné. Ze současných bych vyzdvihl asi Viktora Žižkova, možná Bohdana Chlíbce. To je severský tvůrce z oblasti Ústí nad Labem, Děčína, Litvínova. Odtud pochází víc tvůrců. Hnusná města na umělce působí, podepíšou se na nich.

Když už jsme u toho, jak vás vlastně ovlivňuje prostředí Karlových Varů a okolí?
TK: To, že Vary pro vyžití mladých lidí nejsou moc příznivé, nás ovlivňuje možná právě v tom, že něco děláme, že nás to donutí.

LL: Tím, že se tu nic neděje, nikdo nás neovlivňuje, můžeme si dělat, co chceme, a nemusíme se bát, že to bude blbě.

TK: Je to tak trochu zajištěný úspěch.

Založili jste vlastní uměleckou skupinu a říkáte si Pohrabáč. Co to znamená?
LL: Název vznikl spojením Poláčka a Hrabala.

TK: Já mám rád Poláčka, ale ne Hrabala, a Lukáš zase obráceně, ale už to tak zůstalo. Také jsme vycházeli ze stejného tématu. Zabývali jsme se dospělými lidmi, kteří tak trochu nechtějí dospět, přechod do dospělého života se jim nepozdává.

LL: To je jednotící prvek našich obrazů i básní. Nerozhodnost lidí, potřeba zůstávat ve skořápce, strach z dospění.

TK: Člověk se někam posune, pak zjistí, že to za moc nestojí, a chce se vrátit. Ale už to nejde.

LL: A proto také sousloví „vezmi to pohrabáčem“. Většina lidí bere život měkce. Co do toho praštit?

Co vás vedlo k tomu, nějak se vymezit? V čem je dobré patřit do umělecké skupiny?
LL: Je výborné mít člověka, se kterým se dají probírat myšlenky a nápady, se kterým se dá tvořit.

TK: Je to ale také otázka reklamy. Za pět let třeba bude Pohrabáč něco znamenat. Když bude mít nějaká akce nebo umělec tuhle záštitu, mohou lidé očekávat, že to bude podobné mně, Lukášovi, naší tvorbě. Takže žádné fotky lesů například.

Autor:




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.